> fotozápisník > archiv 2016/04
FOTOZÁPISNÍK - archiv (2016/04)



31.12.2016: No čo už?
Co může jeden den vyjít, to se může hned ten následující den změnit v útrapy. Nadšený včerejším odchytem u Drnovic se ráno balím, abych byl na místě ještě o něco dříve. Zatímco nad Pístovicemi je obloha vymetená a právě dohasínají hvězdy, už před Drnovicemi vjíždím do husté mlhy. Říkám si fajn, aspoň slunce tak snadno nerozpustí na polní cestě zmrzlou hlínu v bláto a já tu budu moci zůstat déle bez toho, aniž bych se bál, že někde uprostřed rozbředlé cesty uvíznu. Jenže mlha mi udělala škrt přes mé plány horší, než hřejivé slunce.
Je dobře osm stupňů pod nulou. Zmrzlýma rukama natahuji síť a těším se na první úlovky. Namísto toho začíná na síti mlha ulpívat v podobě jinovatky. Síť je už po chvíli jako těžká bílá stěna. Tohle nemůže přehlédnout ani opeřenec s tím nejslabším zrakem. A taky že jo. Nechytá se vůbec nic. Sedím v kufru auta a dalekohledem vyhlížím k místu odchytu. Mlha se válí nad poli, je zima, nevlídno. Po hodině čekání jdu síť stáhnout, částečně ji oklepávám a zase natahuji. Zdá se totiž, že slunce mlhu začíná rozpouštět. Během těch pár chvil bez mlhy se chytá kos, dvě modřinky a dvě babky. Pak přichází mlha s novou intenzitou a síť je za chvilku zase celá bílá a prověšená až k zemi. Z dubů nade mnou se mi pochechtávají strnadi obecní a přímo u sítě se mému snažení vyloženě vysmívá brhlík. Jdu opět k síti, že ji oklepu, když zaznamenávám hlasy mlynaříků. Rychle vyhledávám jejich nahrávku v mobilu a hážu ho pod síť. Mlynaříci jsou za chvilku v okolních akátech. Jeden se překvapivě chytá, ostatní postupně usedají na jinovatkou zbytnělou síť. Během asi dvou minut se chytají celkem čtyři z desetihlavého hejna. Nechci ty chytlé dále trápit a vkládám je do pytlíčků. Dva mají čistě bílé hlavičky a dva s pruhem.
Nelepší se to. Mlha se stále převaluje kolem. V deset už na to kašlu a jdu síť stáhnout. Nejprve ji při oklepávání trochu natrhnu. Pak se urve kotvící lanko a síť se zčásti poroučí k zemi. Mám na krku dva pytlíky s koňadrami, které jsem překvapivě našel chycené, přimrzlé lanko nejde uvolnit, ruce mi naopak spolehlivě jinovatka ke kovové tyči přichytává a já nechci síť pustit úplně na zem. Rozdělávám jednotlivé segmenty tyče a snažím se namrzlé lanko promrzlýma rukama uvolnit. Je to dlouhý a bolestivý boj. Pak těma omrzlýma rukama roluji těžkou síť plnou jinovatky a sykám bolestí. Konečně se daří. Síť leží na kontejneru u zásypu a já si jdu rozehřát ruce, abych mohl okroužkovat dva poslední ptáky. Dnes to tedy stálo za to. Jsem zmrzlý, kroužek dostalo jen deset ptáků a síť je potrhaná a zmrzlá v podobě sněhové hroudy. S chutí dnes tohle místo opouštím, abych o pár kilometrů, těsně před Pístovicemi, vjel pod rozjásanou modrou oblohu plnou slunce. A takhle je tady prý od rána. No čo už? :)




Dva poddruhy mlynaříka dlouhoocasého (Aegithalos caudatus). Nahoře ssp. europaeus, dole caudatus.


28.12.2016: Setkání Klubu 300
Na tento den je plánována náhrada za letošní setkání Klubu 300, které se nám po mnoha letech nepodařilo zorganizovat. Jedná se o tradiční datum, ve kterém se také již dlouhá léta pořádá společný výjezd MOSu a Klubu 300 za „zedníčkem a berneškami“. Tento výjezd se ovšem uskuteční až pozítří, ale proč si z něj nepůjčit název a proč si večer nesednout v Mikulově do sklípku a v posledních dnech tohoto roku klubové setkání nedohnat?
Není kam spěchat. Franta Kopecký přijíždí v devět ráno, nechává auto před naším domem a společně vyrážíme na jih Molendou. Kolem půl desáté jsme na poli pod Pohořelicemi. Je tu klid. Ani v polích ani na obloze není vidět ani jedna husa. Je zataženo a trochu blátivo, protože v noci se držela teplota nějaký ten stupínek nad nulou.
Nejprve zajíždíme na severní břeh Novoveského rybníka, který je stále vypuštěný. Na loužích jsou vidět jen nějaké kachny, mezi kterými svítí jedna husice liščí, a na písečném břehu u vesnice je shromážděno poměrně dost racků bělohlavých (180 ex.) a chechtavých (460 ex.).
Jen pro zajímavost pak přejíždíme do polí před Drnholcem, kam některé zimy pravidelně zalétají na pastvu husy. Moc tomu dnes nedáváme, o to je větší naše překvapení, když v poli hejno hus skutečně zahlédneme. Navíc na krajnici už stojí dvě auta a u nich postávají postavičky hledící do stativáků. Poznáváme mezi nimi Tómu Grima a Honzu Vidlaře. Oba se ohlásili i na dnešní sklípek. Právě nacházejí v hejnu bernešku rudokrkou. Chystám stativák a po desítkách odhaduji počet ptáků – je jich asi 4600. Převažují běločelky, hus velkých je asi 50 a hus tundrových 10. Mezi husami velkými nacházím červený límec S31. Ještě, než se mi daří nějakou bernešku najít, se hejno zvedá a přeskupuje. Nevadí, opět přistávají na pole, byť kousek dál od nás. S Frantou přejíždíme a husy máme teď krásně před sebou. Nalézáme bernešku rudokrkou i bělolící. Jedna z hus je celá čokoládově hnědá, má světlejší šmouhu pod okem a klasicky bílé podocasí. Krk se zdá být trochu kratší – zajímavý hybrid. Netrvá to bohužel dlouho a celé hejno se opět zvedá. Část ptáků odlétá k Novomlýnským nádržím, část sedá na Dyji a část končí na oranici v těsné blízkosti řeky.
Zajíždíme k Dyji. Pouštíme se po jejím levém břehu proti proudu, abychom se dostali k husám, které jsou kousek od břehu. Na vodě jsou desítky lysek. Počítáme mezi nimi 30 kopřivek a zaznamenáváme pár lžičáků. Kousek od rákosí nás z vody pozoruje líná, obrovská nutrie. K hejnu hus se nám daří dostat poměrně blízko (150 m) a po částech si jeho větší část podrobně prohlížíme. Nacházíme opět obě bernešky i toho tmavého křížence. Po půldruhé hodině se spokojeně vracíme k autu. Bernešky bychom měli, teď ještě zedníčka.
Parkujeme na kraji Klentnice a jdeme mrknout do lomu. Obloha se začíná čistit a objevuje se sluníčko. Zimní atmosféra se tím úplně mění. Zedníček tu není, ozývá se jen křik brhlíka, zadrnčení brávníka a sojka. Po zablácené klouzavé pěšině se pouštíme směrem na Trůn. V korunách borovic poletují uhelníčci, dva králíčci obecní a koňadry. Na obloze točí termiku káně. Vzduch je čistý a dohlednost mnoho desítek kilometrů daleko. Bílé vápencové skály oslnivě září proti hluboce modré obloze. Zedníčka nacházíme až pod Martinkou. Dlouhé minuty se skrývá ve skalní dutině. Člověk by ho snadno přehlédl. Tak super, máme bernešky i zedníčka. Tradiční název výpravy potvrzen. Teď si můžeme za odměnu zajet do Ivaně na držkovou.
Po pozdním polévkovém obědě už toho moc nestíháme. V půl čtvrté se už pomalu šeří. Stojíme na hrázi u Dolních Věstonic a zkoušíme přečíst siluety ptáků na hladině dolní nádrže. Stovky lysek, poláků velkých a chocholaček. Kaholek rozeznávám minimálně 12.
Po čtvrté hodině se ubytováváme v malém penzionku v Mikulově, kde už bydlí i Luboš a Majka Novákovi. Do příjezdu Petra Podzemného probíráme novinky a stěžujeme si na zdraví. Holt, roky běží. :) Před sedmou už postáváme před sklípkem Jožky Čermáka. Schází se nás jedenáct, víno je výborné a společnost kamarádů nemá chybu, zvlášť když ji doprovodí trojice kytar. Obloha je plná hvězd, když se za jiskřivě mrazivého rána vracíme po třetí hodině zalehnout do postelí.


Obě bernešky se podařilo v hejnu hus zachytit na jedné dokladové fotografii.


25.12.2016: Ráno po Štědrém večeru
Nezvykle vlahý den po Štědrém večeru. Nikomu se ráno nechce z peřin ani od televize. Jen František mi chce dělat v terénu parťáka, ale vypravuje se tak dlouho, že vyjíždíme až daleko po deváté. Vlastně se chci podívat jen na dvě místa.
Tím prvním jsou podmáčené louky u Blučiny, kde jsem vloni zjara trávil pár nocí u sítí. Sníh s vyšší teplotou slezl a louky jsou teď vyschlé. Staveniště, které ukrojilo značný díl lokality, už nese jakousi obrovskou halu s prostory pro vykládku a nakládku kamionů. Další část zabírají hory navezené zeminy a suti. Na vedlejším poli pokřikuje asi 250 kavek a stovka havranů. Procházíme uschlou travou, ze které tu a tam vzlétne linduška luční. Na vyšších keřích podél náspu lemujícího Litavu sedí káně a dvojice strak. Po betonové lávce překonáváme říčku k biocentru s dvojicí malých rybníčků. Nad ledem přelétá ledňáček, na osice hlídkuje ťuhýk šedý a vábením na sebe upozorňuje strnad rákosní. Zdá se tu být mrtvo. Odněkud se objevuje volavka popelavá a chvilku po ní i volavka bílá. S křikem přilétá žluna zelená. Už se těším na jaro. Zimu nemám rád a za těch kratičkých dní se mi ani nechce ven.
Pokračujeme přes Hustopeče ke Strachotínu a podél severního břehu dolní nádrže k přečerpávací stanici. Už cestou před vesnicí jsme viděli nízko nad polem prolétat raroha a chvíli poté, co šplháme na břeh nádrže, ho pozoruji znovu. Útočí na holuba v menším hejnu sedícím na oranici. Popadne ho, ale holub se mu vysmekne a s ostatními odlétá. Raroh se překvapivě o další útok nepokouší a mizí k Šakvicím. Hladina je tu volná, bez ledu. Na mírných vlnkách jsou vidět morčáci velcí a hoholi, pak skupina kachen a několik racků bělohlavých. Jdeme dál k východu. V závětří jsou tu u břehu natlačeny zbytky ledového příkrovu. Stojí kolmo k vodní hladině, plát na plátu a vržou, pohupují se a šumí. Někde od Velkých Bílovic přilétají menší hejna hus běločelých a velkých pokračují dál k Pasohlávkám. Z pole vzlétá dospělý orel mořský a další, immaturní pták, letí nad námi. Franta neustále balancuje po zamrzlém okraji hráze a po chvíli už má mokré boty i kalhoty. No nic, prošli jsme se, vysmrděli, můžeme zase jet.


I v polích mezi větrolamy nebo podél břehů vodních nádrží se dá vidět datel černý (Dryocopus martius).


20.12.2016: Strnad malinký
V pondělí ráno, kdy jsem v práci procházel maily a novinky, které se během posledních dnů udály, jsem s překvapením na avifu našel pozorování Ondry Boháče, kterému se podařilo v neděli 18.12. najít v Citově na Přerovsku strnada malinkého. Dostalo se mi tak ujištění o neuvěřitelném postřehu a štěstí, které toho chlapíka po celý letošní rok doprovází. Díky jeho úsilí letos s naprostou jistotou padne dosavadní rekord v počtu ptačích druhů pozorovaných jedním člověkem během jednoho kalendářního roku. Už teď jich má v seznamu 269 a do konce roku mu stále zbývá ještě několik dní. Ještě před několika lety bych za podobně vzácným opeřencem bez váhání vyrazil, zvláště když byl zaznamenán tak blízko, v oblasti, kterou často navštěvuji. Teď jsem jen pozdvihl obočí a říkal si „šikula, kdoví, jestli budu mít na takovou raritu u nás někdy štěstí?“ V následujících dnech se u pozorování strnada malinkého vystřídala na avifu celá řada známých jmen. Jsou vánoce, proč se o to také nepokusit? Mohl by to být pěkný dárek, říkal jsem si a navrhl Pepemu krátký, vyloženě twitcherský výjezd na střední Moravu. K mému překvapení souhlasila a tak jsme se v úterý po ránu vydali na cestu. Pepeho jsem psychicky připravil na to, že můžeme ve vlezlém zimním počasí strávit i několik hodin a strnad se nemusí vůbec ukázat. Zkrátka nic neobvyklého.
Dostat se při ranní dopravní špičce ze sněhem zavátého Brna, nějakou chvíli trvalo, ale pak už ubíhala cesta po dálnici rychle. Šedivá obloha a krajina, ze které se cestou k severu postupně vytrácel sníh, nám ubíhaly za okny auta. Prostějov, Dub nad Moravou, Věrovany a pak už Citov. Jedeme podle instrukcí, které mám přímo od Ondry. Na místě už stojí jedno auto a před sebou vidíme dvojici známých tváří. Je vlezlá zima. Zdravíme se s Jardou Vlachem a Michalem Jakubcem. Jarda už tu byl včera a tak nás informuje o tom, kdy a jak se strnad objevuje. „ V deset by měl přilétnout,“ říká. Je 9:45. „Vždy se před tím, než se objeví, ozve, trochu jako drozd,“ dodává. Jdeme se s Pepem projít kolem. Ozývá se žluva zelená a z nižších stromů pěvuška modrá. Slyšet jsou i hýli a modřinka. Po několika minutách se vracíme a vidíme oba kolegáčky, jak míří dalekohledem na kraj cesty před sebou. Michal mi ukazuje, že je strnad před nimi. V trávě a mezi suchým listím ho dokážu rozeznat, až ze vzdálenosti nějakých deseti metrů. Tak je nenápadný. Živí se semeny nějakého plevele na zemi. Moc se nehýbe, jen pár centimetrů sem, otočka a zase zpět. Je to drobek, kterého bych si v terénu snad ani nevšiml. Pokud bych ho už zaregistroval, tak bych nad drobným ptáčkem nejspíš mávl rukou. Znaky odpovídají tomu, co jsem našel ve Svenssonovi. Z podřepu zkouším roztřesenou rukou v tom zšeřelém dopoledni udělat aspoň pár dokumentačních fotek. Ptáka na displeji ani nedokážu najít, jak je v té vegetaci skrytý. Strnad nám dává jen asi deset minut, pak prudce reaguje na varování modřinky a mizí v lesíku. I tak to bylo nevšední shledání s druhem, který u nás byl zaznamenán teprve pošesté. Čekáme s chlapy ještě dalších dvacet minut, ale strnad se neukazuje. Brzy se tu ukážou další kamarádi. Doufám, že budou mít štěstí. Pepe už je zmrzlý. Loučíme se, sedáme do auta a pouštíme topení naplno. Tento vánoční dárek mi udělal velkou radost a vlastně ani žádný jiný už nepotřebuji.
Díky všem, kteří se umí podělit o svá pozorování. Vždyť sdílená radost je dvojnásobná. A díky Tobě, Ondro, za dárek.:)


Nenápadný strnad malinký (Emberiza pusilla) v trávě u cesty.


18.12.2016: Za husami v polích
Po včerejší malé rodinné oslavičce vyrážím do terénu až dnes. Chtěl bych se zase po delší době trochu podívat po husách a zároveň by mě zajímalo, jestli se někde v okolí nevyskytují strnadi rákosní, kteří mě zajímají jako kroužkovatele. Říkám si, že husy budu hledat až po rozletu v polích a tak nespěchám. Fouká mírný JV vítr, občas mi na předním skle auta ulpí pár kapek deště, ale jinak je docela příjemně na rozdíl od Čech, kde ledovka zavinila už nejednu hromadnou nehodu.
Vdechnutí atmosféry a první obeznání terénu provádím nedaleko hnojiště v polích pod Pohořelicemi. Uprostřed rozlehlého lánu se popásají asi čtyři desítky srnčí a na keřích podél větrolamu posedávají káně lesní. Ve vzduchu se občas ukáže skupinka hus velkých nebo běločelých. Létají všemi směry, některé se vrací k Novomlýnským nádržím, jiné míří dál k západu, odkud občas zazní výstřely.
Rozjíždím se tím směrem také a po několika kilometrech kontroluji rozsáhlé kukuřičné strniště jižně od silnice na Znojmo. Nedaleko pozoruji dvojici lovců, dalších pět kání a znovu menší skupinky hus letících dál k západu. Odbočuji na Branišovice a za nimi mířím podél větrolamu do polí. Chvílemi zastavím, prohlížím okolí a naslouchám. Mírný větřík ke mně čas od času přináší slabou ozvěnu husích hlasů, ale nevím odkud. Za terénní vlnou asi 2 km ode mě se občas zvedne několik desítek hus, které mi nad hlavou přelétají zpět k východu. Jiné, ještě početnější hejno, naopak do těch míst usedá. Zdá se, že husy jsou díky občasné střelbě dost rozlétané. Beru na rameno stativák a vydávám se podél větrolamu ořešáků černých do mírného kopečku, abych z něj měl větší rozhled. Brzy v poli na druhé straně pásu stromů zahlédnu hlavy prvních hus. Jsou ode mě dobře 500 m a samozřejmě o mně vědí. Pohybuji se pomalu a zůstávám na kraji větrolamu. Ze své pozice můžu pozorovat odhadem tak 2000 ptáků, kteří mi postupně mizí za terénní vlnou. Převládají husy běločelé. Na pravém konci hejna se zdržují husy velké. A právě mezi nimi nacházím červený límec série S a kousek od něj další. Jeden jde přečíst snadno, na ten druhý musím být hodně trpělivý. Jsou to pravděpodobně husy límcované na Vysočině. Jedu dál a překvapivě nacházím další límec, tentokrát série V, který se mi po delší době daří odečíst. Projíždím husy tam a zpět, ověřuji si odečty a nacházím další. Během půl druhé hodiny mám přečtených pět límců. Husy jsou v klidu, některé pospávají, jiné s nataženými krky hlídkují. Občas je vyruší něco z druhé strany kopce, kam nevidím. To všechny zpozorní se vztyčenýma hlavama, ale naštěstí se zase vrátí k pastvě. Jsem spokojený a dál nechci rušit. Opatrně ustupuji a pak už v klidu odcházím.
Přes Trnové Pole, Jiřice a Litobratřice jedu k Drnholci. Před vesnicí prohlížím pár keřovitých linií, kde by mohli být strnadi rákosní, ale nacházím jen vrabce polní. Z větrolamů se zvedají další a další káně, v řepkovém poli postávají volavky bílé, potkávám ťuhýka šedého a skupinku stehlíků.
Pak už sjíždím k hrázi před Brodem nad Dyjí. Hladina horní nádrže je z větší části zamrzlá. Na oku pod propustí se zdržuje 37 morčáků velkých a na ledě kolem volné hladiny posedává několik desítek kachen. Když zamířím stativákem na Dyji směrem k Drnholci, nestačím se divit. Na nezamrzlé vodě jsou desítky kopřivek a morčáků malých a stovky labutí. Jdu kousek po břehu, abych si udělal přibližnou představu o jejich počtech. I ze značné vzdálenosti počítám přes stovku morčáků malých a šedesát kopřivek. Labutí může být dobře půl tisíce.
Přes Pasohlávky přejíždím na další hráz. Na Mušovské zdrži jsou desítky lysek s jedním lovícím turpanem hnědým a na vedlejší Věstonické zdrži se led na okrajích nezamrzlé hladiny černá stovkami kachen. Na ostrůvcích a na ledě posedává šest orlů mořských. Fajn, pro dnešek to balím. Na zpáteční cestě se ještě zastavuji na kraji pískovny nedaleko Smolína. V ruderálu s vysokou uschlou travou hledá potravu hejnko bažantů, ale i osm koroptví. Jestlipak se ještě někdy zvýší jejich počty? Koroptve spolu s chocholouši jsou pro mě takovým symbolem mizející krajiny našich dědů. Kdoví, co si budou z dnešní krajiny pamatovat naše děti?


Další z fotografií z cyklu "Tečky v dáli".


10.12.2016: Pískovny u Hulína a Tovačova
Ráno se jedu podívat s Jindrou k zásypu na kraji lesa, kde bych mohl v budoucnu zkusit natáhnout síť. Je to blízko Pístovic, v okolí se ozývají strnadi obecní a hýli a možná by se tu dalo políčit i na sovy. Je zataženo, pofukuje studený vítr a já bych se chtěl podívat po několika větších vodních plochách v okolí Hulína a Tovačova. Loučím se s Jindrou a mířím k Hulínu.
K místní obrovské pískovně přijíždím od severu. Cesta je bahnitá a rozměklá. Brzy se mi boty proměňují v pětikilové blátivé papuče. V keřích a na louce jsou tu desítky strnadů obecných a kvíčal. K západu právě přeletuje menší hejno hus běločelých. Na hladině je vidět jen několik roháčů, ale stačí se pozorně zahledět k západnímu cípu pískovny, kde se v závětří skrývají čírky obecné (115 ex.), ale i trojice turpanů černých a pravděpodobně pět turpanů hnědých. Je to ale zatraceně daleko a vítr je nečekaně ostrý. Slzí mi oči. Další tři turpani hnědí jsou přímo přede mnou u protějšího břehu. Objevuje se samec morčáka velkého a nad vodou se několikrát točí další dvacítka běločelek, které ale pokračují dál k SZ. Potáplice tu tentokrát nejsou žádné.
Jedu k severu, v Břestu beru benzín a pak se blízko dědiny vydávám po asfaltce v polích. Poslouchám v rádiu pořad o masovém vrahovi a dalekohledem projíždím nekonečné lány polí. Straky, káně lesní, několik lovících volavek bílých a poštolky. Nic víc.
Cestou k Troubkám potkávám na kraji města v keřích další desítky strnadů obecných. Sama hladina Troubecké pískovny je poseta kachnami – odhadem 2200 kousků. Ostrůvky se ježí černými siluetami kormoránů (170 ex.). Nacházím několik čírek obecných a roháčů. Postupně přilétají racci bělohlaví (30 ex.) a bouřní (250 ex.) a po cestě přijíždějí další auta se zájemci o vánoční stromky, které se tu prodávají přímo ze školky.
Osvědčeným zlatým hřebem okolí Tovačova je v zimě pískovna u Annína. Je to zvláštní, že zrovna tady se vždy drží tolik zajímavých druhů. Tato zima je bohatá na turpany černé a tři kousky jsou i tady. Ze seveřanů obdivuji hoholy (32 ex.), jejichž samci mají dokonalé bíločerné dresy, morčáky velké (10 ex.), dvě krásné potápky žlutorohé, dvě samice morčáků malých, pět hvízdáků, kaholku a nakonec u břehu mezi lyskami i mladou potápku rudokrkou. I tady se objevují racci bouřní a bělohlaví. Většina bouřních ale pokračuje ve výšce dál k jihu. Lysek jsou stovky, kolem letí s křikem ledňáček a ještě hlasitěji se ozývá jeden z rybářů poté, co zazní rána o plech. „To je chování, ty debile, ještě jednou a zabiju tě…“ nese se nad vodou. A to se jim říká tiší blázni. :)
Vychází to skvěle. Klub Evergreen stíhám cestou do Pístovic skoro celý. I tentokrát si zvládám za jízdy poznamenat pár jmen jazzových či swingových zpěváků a těším se, co od nich na internetových sítích najdu.


Samec zvonka zeleného (Carduelis chloris) z nedělního odchytu na zahradě.


3.12.2016: Potáplice a turpan na Brněnské přehradě
Cinkot vnitřních hodin mi otevírá oči něco po páté. Ostatně jako každý všední den. Oči se otevírají do tmy a ve stejném okamžiku startuje mozek. No a ten chytrák říká, „sice bys mohl být pod Pálavou na rozlet hus, ale je sobota, můžeš znovu zavřít oči, navíc je tam určitě zima, a vůbec, kdoví, jaké tam bude počasí, vždyť se ti ani nechce“. A já mu dávám za pravdu. Nechce se mi, chybí mi to správné zapálení, motivace, potřeba být venku a stativákem prohlížet hejna hus v polích. Nevím, jak se to stalo, ale už delší dobu je to tak. Zavírám tedy oči a ještě usínám. Budím se po sedmé pípnutím textovky v mobilu. Kamarád už mi hlásí další druh, který bude položkou jednoho z letošních nejdelších tuzemských birdlistů – potáplici lední. On přejel skoro celou republiku a já ještě nevylezl z postele. Překvapivě mi to nevadí. Ještě v posteli si hážu pod záda polštář a pozoruji ranní šrumec na krmítku, které máme na balkóně. Uhelníčci, koňadry, modřinky, občas brhlík a na blízké douglasce pár pěnkav. Ptáci kmitají ze stromu na krmítko a zase zpět. Naproti přes ulici sedí na vysoké holé lípě několik dlasků. Zjišťuji, že mi tohle skrovné pozorování dělá stejnou radost, jako bych po hodinové jízdě a několika minutách chůze hleděl na zedníčka v lomu u Klentnice. Nevím, snad se něco mění.
S ubíhajícím časem se ztrácí oblačnost a z čistě modré oblohy pozoruje svět slunce. Byla by hloupost přece jen něco nepodniknout. Nutím kluky ke snídani a pak se jedeme projet k Brněnské přehradě. Je nádherný den. Slunce slaboučce hřeje a na vodní hladině se čeří vlnky. Mám sebou stativák, abych dohlédl až k protějšímu břehu. Napřed prohlížím hejno kachen, v němž je také jedna čírka obecná. Pak jedu po linii protějšího břehu až k Rokli, kde loví dvojice potáplic severních. Při zpáteční cestě podél našeho břehu nacházím pohledem v blízkosti rybářů turpana hnědého. No a někde u Kotvy právě přistává na vodě osm morčáků velkých. Kluci pobíhají po upuštěném břehu a staví v mělké vodě jakési molo z kamenů. Pod jedním kamenem v polovině obnaženého břehu se skrývá malý ráček. To jsem skutečně nečekal vzhledem ke každoroční záplavě nebezpečných sinic ve vodě. Čištění v minulých letech asi zabralo.
Přesouváme se blíže k Rokli, ale turpan i potáplice jako by to tušili a přeletují k Sokoláku. Když se tam vracíme, turpan už je kdesi daleko směrem ke Kozí horce a potáplice se zase vrátily k Rokli. Hm, ani dnes tedy nevznikne žádná fotka. Asi si brzy pořídím kompakt, který by mi úplně stačil.
Po dvou hodinách venku na zdravém povětří frčíme zase domů. Kluci už se těší na „průjem“, jak vtipně říkají šípkové omáčce, kterou nám Pepe udělal k divočákovi. Jsou to spratci. :)


Brněnská přehrada s upuštěnými břehy. Další z ptákuprostých fotografií poslední doby.


27.11.2016: A na delší skok s rodinkou
Tak přeci jen se mi podařilo rodinku vytáhnout ven. Včerejší krásné počasí je pryč, obloha je jednolitě šedá, občas mírně poprchá a fouká ledový SZ vítr. Nevadí, hlavně, že budeme aspoň chvíli v terénu.
Jedeme rovnou na kraj Klentnice, kde necháváme auto. Fičí ledový severák. Vinohradem poletuje ještě víc konopek než včera. Stromy jsou bez listí, ale některé jsou oděny do kvíčal. Opět jsou jich stovky protkané drnčením hlasů několika brávníků. Opět hýli a zpívající červenka, opět několik koňader v lomu a žádný zedníček. Vysoko nad námi tentokrát přelétá samec pilicha a později zvláštní, tence houpavý hlas pěvce mířícího k severu. Podobné vábení neznám a budu muset doma pohledat, jestli na něco podobného nenarazím. Jdeme pak ještě kousek po turistické značce směrem k Martince, ale brzy se vracíme. Je kosa. V nizoučkém keři (!) na stepní stráni pozorujeme šoupálka krátkoprstého a později i králíčka obecného. Ve větru nad svahem stojí káně, ozývá se křik žluny zelené a nesmělý popěvek střízlíka. Ještě jedno nahlédnutí do prázdného lomu a cesta k autu, na které potkáváme Vaška Johna s přítelkyní.
Jsem zvědavý, jestli bude ještě někdy průjezdná silnice z Pavlova do Dolních Věstonic. Stejně tak silnice ze Strachotína do Pouzdřan. Už mě ty objížďky nebaví. K hrázi mezi Dolními Věstonicemi a Strachotínem musíme obloukem přes Pernou a Horní Věstonice. Z hráze chvíli koukám na vodní hladinu. Vítr se tu do mě a do stativáku opírá mnohem větší silou než kolem Klentnice. Asi 150 m od nás loví směrem k suchým torzům stromů na dolní nádrži potáplice malá. Pak se obrací na bok a čistí si peří. Pěkné. Ani ne 50 m od hráze na nás pod Strachotínem čeká dvojice sněhulí. Týrat rodinku ledovým povětřím už nehodlám a tak míříme do Ivaně na oběd.
Když odjíždíme z Ivaně, všímám si menších hejn husí opouštějících Novomlýnské nádrže . Letí někam k SZ. Fajn, zastavujeme se ještě na chvilku u Novoveského rybníka, který leží na jejich trase. V západním cípu rybníka píchá zobáky do bahna trojice kolih. Uprostřed odpočívají na menších loužích asi dvě stovky hus s převahou běločelek. Zajímavý je jeden vodouš rudonohý brodící bahnem kousek od hus. Jejich další hejna přeletují rybník a míří někam k Branišovicím.
Pokud vidím ve vzduchu nějaké husy, je mi líto jet domů. Ostatní to chápou a tak se s výhledem na několik menších hejn snažím držet jejich směru. Máme štěstí, že vidíme, kam ta hejna sedají. Jsou to zbytky kukuřičného strniště západně od Pohořelic. Sjíždíme ze silnice mířící ke Znojmu a sledujeme menší pás křovin jdoucí poli k jihu. Husy jsou mezi terénními vlnami několik stovek metrů od nás. Vystupuji z auta, kotvím stativák, přetahuji kapuci přes hlavu a snažím se hejna sedící ve vlnícím se lánu alespoň částečně prohlédnout. Dalekohled se mi pod větrem otřásá, což není při maximálním zvětšení nic příjemného. Přede mnou je odhadem tak 8 tisíc hus. Procenticky bych odhadl poměr hus běločelých, tundrových a velkých na 75:15:10. Po dvaceti minutách prohlížení nalézám bernešku rudokrkou. To je příjemné shledání. Běžím pro Pepka, aby si ji mohl prohlédnout. Daří se. Pak hledám dál a nacházím husu velkou se žlutým límcem. Vítr a vzdálenost mi ale bohužel nedovolí přečíst kód. Škoda. Po necelé hodince postávání v nepříjemném větru se husy z neznámých příčin zvedají. Část se jich vrací, ale větší část letí dál k západu. Nevadí. Jsou tři odpoledne. Myslím, že dnes jsme si to docela užili. Já tedy určitě. :)


Jedna ze dvou sněhulí severních (Plectrophenax nivalis) na mořském pobřeží pod Pálavou.


26.11.2016: Jen na skok venku
Dnes to mám do terénu jen na skok. Možná se ani vyjíždět nevyplatí, ale nedá mi to. Navíc netuším, jak to bude zítra. Někdy je zkrátka ten víkend nechutně krátký. Vyjíždím po rozednění a táhne mě to k Pálavě. Jak by taky ne, když tam byl ve čtvrtek pozorován stranad viničný. Prvně od roku 1985. Nedivil bych se, kdyby se tento druh na Pálavě objevoval i častěji, ale málokdo detailně prohlíží každého pozorovaného strnada. Chce to věnovat se poctivě každému opeřenci, každému zastiženému jedinci, byť by to byl na první pohled ten nejobyčejnější druh.
Obloha je oblačná, fouká mírný SV vítr a zdá se, že by se mohlo počasí ještě zlepšit. Z hlavní silnice mířící na Mikulov sjíždím u Nové Vsi u Pohořelic a zastavuji na hrázi rybníka. Ten je na bahnech. Přejíždím kousek dál po severním břehu a se stativákem se jdu podívat, jak to tu vypadá. Bahna jsou plná racků chechtavých (1800 ex,) a kachen. Na zbytcích vody odpočívá několik hus tundrových a jedna běločelka. U protějšího břehu je shromážděno asi 70 čírek obecných a kousek ode mě se ozývá hlas kolihy. Až po chvilce nacházím dva tyto mohutné bahňáky s dlouhou kosou zobáku. Nízko nade mnou přeletuje sokol a pokračuje na Pasohlávky. Je docela příjemně, pouze ty nejvzdálenější partie rybníka jdou přehlédnout díky řídké mlze jen stěží.
Přes Pernou spěchám do Klentnice, kde nechávám auto. Oblačnost se trhá a chvílemi vykukuje slunce. Vítají mě stovky kvíčal sedících na stromech nedaleko silnice a drsné drnčivé hlasy několika brávníků. Vinohradem poletuje desítka konopek, ozývají se trumpetky hýlů a křik žluny zelené. Cesta je blátivá po deštích. Poctivě prohlížím několik strnadů obecných a poslouchám jazzmanku červenku. Pak už postávám na dně lomu a prohlížím jeho stěny. Nic. Je tu prázdno. Jen koňadry poskakují křovím a nade mnou kráká krkavec. Se strnadem viničným jsem sice nepočítal, ale neobjevuje se ani zedníček, který sem opět přilétl zimovat. V lomu jsem sám. Je tu ticho a podzimní klid. Zedníček se neukazuje ani po více než půlhodinovém přešlapování. No nic, zase někdy jindy. Teď už musím spěchat. U rodičů budu opravovat střechu.
Před polednem se dělá pěkně. Jsem v Troubsku. Stojím vysoko na střeše a nade mnou letí k jihu padesátka hus běločelých. Provokatérky jedny!


Bílá těla volavek bílých (Casmerodius albus) se proti šedivé obloze mění v černá.


19.11.2016: V dešti u jezer
Prší. Pršet začalo včera odpoledne a pršelo celou noc. Prší i teď po ránu. Co dělat. Vybavuji si starou birderskou pravdu, že i za špatného počasí se dají vidět zajímaví ptáci a sedám do auta. Poslední dobou bylo pár neobvyklých druhů k vidění na nádržích u Tovačova, což je můj obvyklý cíl, pokud jsme o víkendu v Pístovicích. Kousek nad Vyškovem se k dešti přidává mlha. Zdá se, že to bude ještě zajímavé. Během cesty se mi nechce ani zastavovat. Cedí bez přestávek. Na polích se zplihle krčí káně. Stěrače kmitají a za okny běží rozmazaná krajina.
Těsně před Tovačovem se naštěstí mlha vytrácí. Rozhoduji se začít u Annína a zajíždím k rozlehlému jezeru obleženému nesmrtelnými rybáři pobývajícími ve svých karavanech. Jako zázrakem se déšť mění jen v drobné krápání. Viditelnost je skvělá, jen půda pod nohama je nacucaná vodou a plná louží. Kousek ode mě je hejno lysek, pak chocholačky, občasný roháč a nakonec se pohledem zastavuji na potápce rudokrké. Pěkné. Pokračuji dál pěkně zleva doprava a narážím na turpana černého. No, tak to je ještě hezčí! Až daleko v jižní části, kterou mám za výběžkem břehu, sedí na vodě asi 250 racků bouřních. Tam si ještě zajedu. Přibližuji si protější břeh a mezi lyskami a několika čírkami nacházím kontrastně zbarvenou potápku žlutorohou. Super! Už teď jsem spokojený. Všechny tři druhy jsem letos viděl prvně. Všímám si ještě kaholky mezi chocholačkami a přejíždím na jižní břeh. A zase pěkně zleva doprava. S jednou lyskou se drží poměrně malý nenápadný samec zrzohlávky. Stále se potápí a loví. Pak nacházím 11 hoholů (M+10F). Nade mnou přeletují lindušky luční, objevuje se hejno čížků a odkudsi zpívá červenka a kos. Začíná zase pršet. Prohlížím postupně odletující racky a skupinky kachen s několika kopřivkami. Pak přelézám koleje, abych mrknul ještě na cíp dalšího jezera. Na mělčině tam sedí kormorán a dvojice husic rezavých. Musím se usmívat. Škoda jen, že nemám na rameni foťák, protože se husice zvedají a letí mi jen kousek nad hlavou. Jsem tu hodinu a hladinu mám docela prohlédnutou. Jedu k Troubkám.
Pískovna u Troubek je plná kachen, odhadem tak 1700 ptáků. Houstnoucí déšť zhoršuje dohlednost a musím dost napínat svoje levé ptáčkařské oko, abych našel osm hvízdáků, pět lžičáků, osm morčáků velkých, pět roháčů a pak už jen kormorány velké (120 ex.) na ostrůvcích a velké racky. Už se mi nikam nechce. Přiměřeně jsem si zabirdil a už se těším na jízdu se swingem proudícím z rádia. Prší víc a víc, nakonec mi to vyšlo docela pěkně.


S tím mým focením to jde od desíti k pěti. Tahle fotka turpana černého (Melanitta nigra)
by se s notnou dávkou nadsázky dala nazvat jako minimalistická.


17.11.2016: Na procházce
Svátek. Volný den uprostřed týdne. Venku je ale škaredě, poprchává a viditelnost zhoršuje mlha. Nechce se mi vyjíždět někam daleko a honit se za ptáky. Nechce se mi projíždět kus světa a doufat, že narazím na něco neobvyklého. Proč taky? Chci se jen projít s dalekohledem na krku, vyčistit si hlavu a nadýchat se čerstvého vzduchu. Chci si to užít beze spěchu, bez potřeby něco si dokazovat, bez ohledu na to, co mě potká. Zrovna včera mi přišel stařičký švédský batoh z armádního výprodeje a vyloženě se nabízí, abych si jej vyzkoušel. Nakonec proč ne? Vkládám do něj dlouhé sklo, lahev s vodou, foťák, pončo a moirové triko a hážu si jeho železnou konstrukci na záda. Sedí dobře. Obouvám staré kožené pohory a opouštím dům. Se zelenou kšiltovkou vypadám jako na trempík na vandru. Možná přijde i tento návrat.
Je něco po desáté dopoledne, ulice jsou prázdné, mírně poprchá. Stoupám vzhůru ulicí a na křižovatce se pouštím zase do kopce. Zastavují mě ptačí hlasy ze skupinky nevysokých douglasek. Vytahuji dalekohled a prohlížím si koruny stromů, ze kterých se ozývají hlavně králíčci obecní. Je jich pět a kousek dál další dva nebo tři. Občas se ukáže modřinka nebo uhelníček. Samozřejmě mě napadá síť, ale nechci, aby se to stalo posedlostí. Všeho s mírou, Dódine. Pod stromy hrabou v mokrém listí kosi a z vedlejší zaplocené parcely křičí sojka. Kochám se těmi malinkými opeřenci a říkám si, odkud jsou. Zdá se, že tah králíčků stále ještě pokračuje a tihle jsou zřejmě také na cestě. Stoupám stále do kopce, míjím domy se zahradami a postupně opouštím městkou zástavbu. Pak vcházím do lesa. Na zemi leží zplihlé listí, které teď za deště mlčí. Déšť se mění v mžení, které se vlhce dotýká mé tváře. To proto, že stále zvedám hlavu ke korunám stromů. Les kolem je listnatý a králíčci jsou i tady. Tenké, ale ostré hvízdání se ozývá z dubových větví, na kterých se pohupuje staré listí. Další pískání patří šoupálkovi dlouhoprstému. Koňadry, další kosi a pěnkavy, to jsou druhy, které si můžu poznamenat. Zdravím se s dvojicí důchodců. Nikoho jiného bych taky v tom počasí venku nečekal. Přecházím silnici a mizím opět v lese. Myšlenky mi poletují po všech čertech. Nechávám je být, nevšímám si jich. Opakovaně se mi vrací představa ohně, kolem kterého sedím se synky. Něco vaříme v kotlíku, vedle je postavený celtový přístřešek. Těším se na to. Těším se na příští léto, až to s nimi zkusím. Ze zamyšlení mě vytrhují trumpetky severských hýlů. Je jich šest, pět samic a samec. Kousek od nich tluče do uschlé větve strakapoud velký. Mlha prostupuje mezi stromy a nad nimi houstne. Zvuků je málo, jen šelest kapek deště, pískot brhlíka a praskavé hučení pod dráty vysokého napětí. Napadá mě, že pokud tento zápis dám na web, nebudu k němu mít ani fotku, protože foťák jsem ještě ani nevytáhl. Dobrá, sundávám baťoh, mířím objektivem naprázdno do zamlženého lesa a pak na uschlý úponek loubince. No a jedno selfie, abych byl in.
Les pozvolna přechází v chatovou oblast. Zahrady a laťkové domky nejrůznější konstrukce i vzhledu. Pro mnohé zřejmě jediné království a místo, kam utéct. Chápu to, velice to chápu. Jen by mi vadily ty ploty tlačící se ze všech stran.
Končí zahrádky a přede mnou je plocha podobná stepi zarostlé vysokou uschlou travou a skupinkami keřů. Tady musí v létě zpívat strnadi obecní a pěnice hnědokřídlé. Tady musí lovit ťuhýk a vrcholky keřů jistě zdobí bramborníčci černohlaví. Neznám to tu, jsem tu nový. Nad hlavou mi přeletuje hejno stehlíků a z okraje zahrady zpívá červenka. Začíná pršet. Je to hustý déšť. Kapky mi bubnují na kšilt i vzadu do batohu. Schovávám foťák, ale jinak mi déšť nevadí. Je to jen voda. Pode mnou začínají Obřany. Zajímavý kostelík v protějším svahu a křivý maloměřický komín, kterého je vidět jen spodní polovina. Podlézám železniční trať a jsem zase v ulicích města, nebo spíš předměstí, vesnice přilepené k městu. Ulicemi se proplétám ke Svitavě. Tady někde jsme před lety chodívali hrát na kytary. Kapky deště poskakují jako na trampolíně po vodní hladině, na které se objevují dva páry kachen. Chvíli závidím lidem, kteří tu bydlí na vesnici a přitom ve městě. Pak lezu skrytou pěšinou pod tratí a stoupám akátinou do kopce. Jsem zase na Lesné. Vytrvale prší a ze stromů opět pískají králíčci.
Jsou to necelé tři hodinky, co jsem vyrazil na procházku. Bez ambicí objevovat něco, s čím bych se mohl chlubit. Nepřišel jsem na nic, co by posunulo lidstvo někam dál, nic, pod čím by se mohlo objevit mé jméno. Přesto to byla cesta objevná. Našel jsem místa, kde jsem nikdy nebyl a našel jsem i kousek svého já. Tak to má být.


Ještě jsem nedospěl tak daleko, abych sem dal selfie. Takže jen pár barevných listů čekajících na zimu.


12.11.2016: Novomlýnské nádrže
Minulý víkend jsem trávil na kroužkovatelském aktivu v Kostelci nad Černými lesy. Bytostný asociál se zkrátka pokoušel socializovat a docela se mu to i dařilo. Jediné, co tím utrpělo, byla moje potřeba vyrazit do terénu. Potřeboval jsem svoji dávku volného povětří, koukání skrz optiku a pozorování ptačích křídel. Sice jsem si to kompenzoval v týdnu občasným natažením sítě v parčíku u budovy, ve které pracuji, ale chtělo to něco delšího. A to delší přišlo až s dalším víkendem. Panuje počasí počátku zimy, je sychravo, vlezlo, funí severní vítr a rtuť teploměru sotva dosáhne dva stupínky nad nulu, ale těším se. Těším se na pár hodin klasického birdwatchingu v kraji pod Pálavou.
Je něco po sedmé, když opouštím Brno po silnici směrem na Pohořelice. Hned v úrovni Modřic mi v ústrety letí havrani. Několik stovek krákalů se společně s kavkami plazí těsně nad střechami skladišť vpravo od silnice. Jakoby se snažili postupovat nenápadně a krýt se za překážkami. Kopírují terén a nejspíše šetří síly v nepříjemném protivětru.
Zanedlouho jsem pod Pohořelicemi a odbočuji k Novoveskému rybníku, který je téměř na bahnech. Ze závětří, kryt rákosím, prohlížím zbytky vodní hladiny. Z oblohy se ozývají běločelky a občasná husa polní a nedaleko mě sedí na vodě téměř pět stovek čírek obecných. Blíže k hrázi pořvává 120 velkých racků, až téměř na druhé straně rybníka svítí mezi kachnami pět husic liščích a nacházím i deset lžičáků. Další husy letí směrem k SZ, ale na vodu sedá jen asi dvacet běločelek. Nedivím se jim, když se ze západního cípu rybníka ozývá střelba.
Jedu se mrknout k polím před Drnholcem, ale ta jsou prázdná. Proto přejíždím k hrázi mezi Dyjí a Mušovskou zdrží. Parkuji na severním břehu nádrže nedaleko Pasohlávek. Na vodě jsou hlavně chocholačky (180 ex.), ale když se podívám lépe, překvapují mě na kraji jednoho hejna turpani hnědí. Dokonce osm ptáků! Všichni s dvojicí bílých skvrn na hlavě, samice či mladí ptáci. A kousek od nich jsou mezi chocholačkami i tři kaholky. Na laguně směrem k Brodu nad Dyjí se zdržuje také 29 roháčů.
Následuje přejezd k další hrázi mezi Mušovskou a Věstonickou zdrží. Na té horní jsou desítky lysek a chocholaček, ale na střední už je vidět i pár dalších severských hostů – jsou tu moji první hoholi (18 ex.) a morčáci velcí (3 ex.) této zimy. Mezi ostrovy podléhá krátké panice díky přeletu orla mořského asi 750 hus velkých. Dalším cílem je hráz u Dolních Věstonic. Tady už vítr pofukuje s nemalou silou a proto se stovky kachen skrývají v závětří tělesa hráze na Věstonické zdrži. Chocholaček a poláků velkých jsou opravdu stovky. Zvědavý stativák mi mezi nimi ukazuje samce zrzohlávky a několik dalších morčáků velkých.
Auto si pak nechávám u Strachotína a jdu se projít po severním břehu Novomlýnské zdrže. Jsem tu v relativním závětří. Daleko na vodě se pohybuje mohutné hejno kormoránů, tu a tam vykukuje vztyčený krk roháče, občas kolem prolétne velký racek nebo se mezi stromy na břehu mihne krahujec. Jsem zvědavý, jestli uvidím dvojici sněhulí, které zde v posledních letech tradičně zimují. Dostávám se dost daleko, ale sněhule nikde. Možná jsem je jen přešel. Vracím se zpět a zhruba někde kolem přečerpávačky najednou slyším známý drnčivý hlas. Dvojice sněhulí letí směrem od Strachotína dost vysoko a pokračuje dál podél břehu. Pak se vracejí, několikrát mě obletují a mizí opět směrem na Strachotín. Při jednom jejich průletu jsou vidět i bílé plochy v křídlech. Na zpáteční cestě na ně ale nenarážím. Kdoví, kam zalétly.
Trochu pracně se díky opravě nadjezdu u šakvického nádraží dostávám zpět k Novomlýnské zdrži přes Hustopeče a Starovičky. Ale dobře dělám. Kousek od místa, kde koukám přes stativák, plave dvacetihlavé hejno kopřivek. Pak si všímám menšího hejna přistávajícího na vodu ve vzdálenosti několika stovek metrů a obracím pozornost k nim. Překvapivě jsou to morčáci prostřední. Třináct ptáků bez znaků dospělých samců. Jejich tenké přímé zobáky a punkový sestřich mohu srovnat s uhlazeným zjevem tří morčáků velkých v jejich blízkosti. Podél břehu pokračuji až do Nových Mlýnů. Prudký vítr tu zvedá vysoké vlny a já si opět připadám jako na pobřeží Varangeru někde vysoko za polárním kruhem.
Kratičký výšlap k lomu naproti Klentnici mi pozorování zedníčka nepřinesl. Vlastně tak trochu ano. U vstupu do lomu stojí krásná nová cedule upozorňující na zimoviště zedníčka, na které je i jeho fotka, kterou jsem tu před několika lety pořídil. Tož tak, je po poledni, myslím, že jsem se nechal přiměřeně vyfackovat ledovým severákem a teď si zasloužím oběd. Při swingových melodiích Klubu Evergreen Českého rozhlasu se cestuje báječně.


Informační cedule v lomu u Klentnice..


28.10.2016: Sváteční den
Tentokrát jsem oželel ty dva tři opeřence, které bych chytil zvečera a dlouhou mrazivou noc trávenou v polích, a k Zouvalce vyrážím až ráno. Vstávám ve čtyři, během čtvrt hodiny opouštím vyhřátý chlívek v Pístovicích a v půl páté jsem už na místě. Je tma jako v pytli, obloha je jasná, svítí z ní hvězdy a teplota se drží opravdu jen kousek nad nulou. O čtvrt hodiny později mám s pomocí čelovky nataženou napříč pásem keřů pěvcovku a před pátou už můžu spustit mix budníčků. Je neuvěřitelné, jak se ráno táhne. Co chvíli přichází mlha a halí bílou tmou okolní krajinu. Pak se zase objeví hvězdy a dokonce i tenký srpek měsíce. Mlha se rozplyne a dlouhé desítky minut jsou vidět kontury těch nejvýraznějších linií polí, stromů a cest. Netrvá to dlouho a vše opět mizí v mlze. Chodím k síti spíš jen z povinnosti, protože v ní dlouho nic není. Zdá se, že v těchto končinách už intenzivní tah ptáků k jihu pominul. Teprve se světlem se objevují první dva střízlíci a po osmé hodině také dvojice koňader a pětice modřinek. Mezitím se chytají také dva samci králíčků obecných a další dva nebo tři drobci se ozývají kolem. Jakoby dobře věděli, že pro ně stále ještě nemám vhodné kroužky. Nad polem se objevují káně, poštolky a dráty elektrického vedení obsadily desítky špačků. Zvědavě si mě prohlížejí a myslím, že ze mě mají srandu. Z oblohy se ozývají protahující skřivani. Jsem docela zmrzlý. Nakonec jsem rád, že jsem tu netrávil další ze série stále delších a studenějších nocí. Už se těším domů na horké kafe a snídani.


Králíčci obecní (Regulus regulus) stále ještě táhnou k jihu.
Odpoledne se dělá krásný slunečný den babího léta. Přemlouvám rodinku, abychom se společně vyjeli podívat k Tovačovu, kde je po výlovu Hradeckého rybníka a na mělčinách by se mohlo něco zajímavého objevit. Rodinný birdwatching už jsme neabsolvovali hodně dlouho.
Severně od Žešova odbočujeme směrem na Bedihošť. Překvapuje nás počet hrdliček zahradních odpočívajících na elektrických drátech podél silnice. V zimních měsících jich tu bývá pravidelně větší množství. I teď je tu hrubým odhadem asi 200 ptáků. Kousek dál oře traktor pole. V jeho těsné blízkosti se motají racci bělohlaví – dobře 350 ptáků. Během následujících dvou kilometrů zkoušíme sčítat káně lesních. Sedí na strništích, točí termiku nebo svahují v čerstvém větru podél větrolamů. Minimálně 50 ptáků. Mezi racky a dravci by se tu daly trávit dlouhé hodiny, ale omladina už po chvíli protestuje. Nemá to pro ně ten správný akční náboj.
To upuštěný Hradecký rybník v Tovačově je jiné kafe. Poletují kolem, hází kameny do bahna, podél hrází objevují poklady v podobě chcíplých ptáků a rozkládajících se ryb. Dolní levá část rybníka je téměř bez vody. Poblíž hejna velkých racků je vidět sedm kolih velkých a zpod břehu nám vyletuje dvojice bekasin otavních. Nejzajímavější jsou mělčiny kolem rákosí v severním cípu pravé horní části rybníka. Sem míří dalekohledy také několik známých birderů. Není divu, v mělké vodě tu postávají téměř dvě tisícovky čejek a ke dvěma stům kulíků zlatých. Čejky jsou často v pohybu, přeletují mezi rybníkem a blízkým polem. Mezi těmito bahňáky se proplétají minimálně čtyři jespáci obecní a dva bojovní. Ještě dál za ptáky sčítám tři stovky čírek obecných. Na druhé straně hráze, kolem ostrůvku je v hejnu kachen osm hvízdáků a dvě samice ostralky. Obloha se bohužel zatahuje a moc světla na pozorování vzdálených ptáků nezbývá. Se sluncem za mraky přichází i nižší teplota, kterou ještě více znepříjemňuje poměrně čerstvý vítr. No nic, to podstatné jsme asi viděli.
Na chvilku se zastavujeme u Křenovského rybníka, ale nic zajímavého tu není. Pak přejíždíme k pískovně u Troubek. Na kachny v dáli si musím vzít stativák. Nejsou to jen kachny divoké, těch je stovka, ale početní jsou i lžičáci (36 ex.), vidět jsou typické siluety hvízdáků (6 ex.) a dost daleko se pohybuje skupinka dvanácti morčáků velkých. Skoro bych řekl, že je to rodinka letošních mláďat. No a plovoucí ostrůvky se ježí černými těly kormoránů.
Letmý pohled na vodní plochu u Annína neodhaluje nic převratného a tak můžu ratolesti potěšit informací, že už jedeme domů, protože se nemůžou dočkat stezky odvahy, která se pro ně na tento večer chystá. Žijí stále v poklusu, v pohybu z místa na místo, nikde se dlouho nezastaví.


Podivné monstrum podobné pižmovce mezi kachnami divokými na Hradeckém rybníce.


23.10.2016: Trocha birdwatchingu
Malý dalekohled se mi stále pohupuje u pasu a často jej používám. Horší je to se stativákem, kterému jsem poslední týdny a možná i měsíce moc příležitostí nedal. Doba zběsilého objíždění jižní Moravy s birdwatcherskou výbavou v pohotovosti se tak trochu stala minulostí. Nepřináší mi tolik vzrušení a radosti jako dříve. Teď mi přijdou zajímavější chvíle trávené u natažené sítě. Přesto si to chci zase vyzkoušet a tak po ranním kafi s krajícem chleba namazaným máslem vyjíždím do podzimního počasí. Naštěstí není mlha. Dokonce chvíli vykukuje zpod oblačné deky několik slunečních paprsků. Od minulého týdne jsou v Brně havrani, ale namísto, aby po ránu do města směřovali, tak v menších skupinkách opouštějí jeho ulice jižním směrem. Hm, časy se mění.
Zastavuji u skládky odpadu nedaleko Žabičic. Na akátech kolem silnice sedí jen havrani a kavky. Vysoko na obloze protahuje asi 150 racků chechtavých a z křoví se ozývá vyzývavým vábením rehek domácí. Jediným zájemcem o odpadky je káně lesní.
Cestou přes pole k Novoveskému rybníku musím dávat pozor na krotké bažanty, kteří se pletou podél cesty. Jsou jich desítky. Parodie lovné zvěře. Z hladiny rybníka se právě zvedají husy běločelé, které do vzduchu vyhnala myslivecká kanonáda. Na vodě zůstávají tři stovky hus velkých, mezi kterými se mi daří najít jednu s červeným límcem S28. Jde o ptáka, kterého jsme límcovali na Vysočině v loňském roce a který se ještě před měsícem zdržoval v Německu. Podél břehů jsou stovky čírek obecných a desítky lžičáků. V západním cípu rybníka svítí mezi kachnami pětice těl husic liščích. Na opačné straně plave malá skupinka šesti potápek malých a dost daleko od nich sbírá z hladiny potravu potápka černokrká. Znovu mě napadá, jak zajímavé by bylo někde napříč rákosím natáhnout nějakou tu síť. Nad vodou přeletuje hejno racků chechtavých s nohama obalenýma hlínou, když odjíždím.
Vrkoč je před výlovem upuštěný. Obhlížím bahna z jeho severní strany. Prozatím je tu jen jedna jediná koliha a jsem zvědavý, jestli se jich ještě objeví více. Rok od roku je jich méně. Mezi racky chechtavými stojí na mělčině také 95 čejek, mezi kterými se proplétá 13 jespáků obecných. Vše pozorným zrakem sleduje s betonového bloku uprostřed hladiny dospělý orel mořský. Stále je zataženo, ale panuje téměř bezvětří. Z rákosí se ozve zapomenutý moudivláček a z korun vrb zpívá budníček menší. Jak dlouho tohle předzimní počasí ještě vydrží? Objíždím rybník ještě ke hrázi, u které z mělké vody trčí hřbety desítek kaprů. Kdesi zakřičí vodouš kropenatý a kolem proletí ledňáček.
Kam teď? Dál se mi ani nechce, ale zajíždím ještě na hráz mezi Mušovskou a Věstonickou zdrží VDNM. Na Mušovské zdrži je vidět několik desítek lysek kousek od hráze. Na kraji hejna je také skupinka šestnácti kopřivek a osmi hvízdáků. Dalších 16 kopřivek je na druhé straně na Věstonické zdrži. Vítr zde fouká silněji, má k tomu prostor. Vracím se přes Pasohlávky k hrázi mezi Dyjí a Mušovskou zdrží. Na vodě pozoruji 300 lysek a 31 roháčů. Vydávám se do polí kolem Drnholce. Podél silnic jsou hradby cukrové řepy, traktory mění hnědavá strniště v černou ornici. Místy loví v polích skupinky volavek bílých, tu a tam posedává káně. Poslouchám v rádiu Františka Novotného s Luďkem Munzarem a už se mi nechce ani zastavovat. Téměř bezcílně projíždím podzimní krajinou. Velkým obloukem se vracím k Pohořelicím a pak už směřuji zpět k Brnu. Někdy by jen ta pomalá jízda mohla být cílem. Za čím se honit?


Skupina hus velkých (Anser anser) na hladině Novoveského rybníka. Víc se mi vyfotit nepodařilo.


21.- 22.10.2016: Noc v mlze
Přemýšlet o další noci v polích u Vyškova mi přišlo při předpovědi slibující jen jeden stupeň nad nulou trochu jako hloupý vtip. Ten hloupý vtip mi ale začal po několika Pepkových poznámkách vrtat hlavou a mlel se tam tak dlouho, až to zacinkalo a vypadla mi jasná představa natažené sítě, stolku u auta s lahví červeného, kroužkovaných ptáků, spacáku pod celtou a noci pod širákem. No tak jo, tak já teda jedu, rozloučil jsem se v pátek večer a s obvyklou výbavičkou a tentokrát trochu teplejším spacákem jsem se vypravil ke svému odchytovému místu. Poslední kilometry mě provázela hřejivě oranžová západní obloha, na které po celodenním příkrovu mraků krátce vykouklo klesající slunce.
Ten chlad jsem si uvědomil hned poté, co jsem vylezl z auta a do bahnité půdy zarazil kotvící hřeby k sítím. Nepříjemný sychravý chlad pronikající oblečením. Ještě v průběhu roztahování sítě se chytila první červenka a v průběhu následující čtvrthodiny ještě střízlík a kos. Všichni dostávají hliník už za svitu čelovky. Stmívá se náhle, jako by někdo spustil černočernou oponu. Co teď? Svítící Vyškov pod kopcem je sice krásný, ale je zima. Nalévám si decku, pak druhou, pak navlékám pod mikinu tenkou péřovku. Síť už teď bude prázdná až do rána. Chodím se k ní sice co chvíli projít, ale bezvýsledně. Měknu a zalézám do auta. Spouštím si opěradlo sedadla spolujezdce a do pasu zalézám do spacáku. Nalévám si další decku a namísto romantického hledění do tmy beru do ruky tablet a pouštím si trochu znepokojivý film s Meryl Streep a Julií Roberts – Blízko od sebe. Ten koktejl lidských osudů uvnitř jedné rodiny je hodně nešizený.
Proklimbávám se k půlnoci, lezu z vyhřátého spacáku, zpod auta vytahuji vystydlé boty a jdu nalíčít mix budníčků, ke kterému pak co chvíli vstávám. Nějakou dobu jsou vidět hvězdy, ale pak přichází mlha tak hustá a nacucaná vlhkostí, že není vidět na krok. Síť je plná kapek kondenzované vody, těžkne a prověšuje se. Snažím se z ní co nejčastěji setřásat vodu, ale moc to nepomáhá. K ránu už visí těžká a téměř bez pohybu až k zemi, i když spodní kapsu téměř ruším. Není překvapením, že prvními ptáky před sedmou jsou červenky, pak střízlík a zase červenky. Síť je lesklá kapkami už minutu po otřepání, pro ptáky je viditelná a tak těžká, že se od ní stejně odrážejí. Sedmým ranním opeřencem těsně před osmou hodinou je drozd. Následuje neopatrná modřinka ze skupinky, která se síti vyhnula, dvě červenky a jako poslední těsně před stažením je samička králíčka obecného. O všechny kroužky typu F jsem přišel na Sedle, kde jsem rozdal 700 kusů hliníku. Samičku oměřuji, vážím a pouštím bez kroužku. Nacucanou síť balím. Kovové tyčky ledově bolí do rukou. Stále je mlha, v níž není vidět dál než na nějakých dvacet metrů. Z oblohy se ozývají lindušky luční a křik poštolky. Tož tak, mám za sebou sedmnáctou noc v polích.


Samička králíčka obecného (Regulus regulus) zůstala bez kroužku.


8.- 15.10.2016: Čekání na Velkou noc
Ne, nejedná se o nic, co by souviselo s Velikonocemi, tedy Velkou nocí, jak se tomuto svátku říká na Slovensku, ale jedná se o událost, která se těsně pojí s nočním odchytem ptáků na hřebenech hor. U nás v současné době tedy jen na Červenohorském sedle v Jeseníkách, kde se ptáci chytají přibližně od roku 2010. Velká noc je fenomén, který je pro ty, co ho jednou zažili, nezapomenutelný, neopakovatelný, neuvěřitelný, zkrátka je těmi nej ověšen ve všech směrech. A to nejen pro kroužkovatele, ale každého diváka, který tomuto představení někdy mohl přihlížet.
Taková Velká noc je očekávána s napětím a nervozitou, je to strašák, který připravenost a sehranost posádky, která má u sítí právě službu, prověří zcela a beze zbytku. Mluví se o ní s respektem, ale s planoucíma očima. Ještě několik málo hodin před tím, než nastane, nemusí vůbec nic nasvědčovat jejímu příchodu. Je jako duch, který vám promění poklidnou noc v sítě prověšené stovkami ptáků, v horečnou aktivitu, u které se po dlouhé hodiny nezastavíte. Velká noc je zkrátka událostí, která svojí intenzitou převyšuje jinak velice pestrý a jedinečný svět podzimních odchytů na horách.
A kdy může taková Velká noc nastat? Její doba přichází s půlkou září a trvá do konce října. A těmi proklínanými druhy, kterým Velká noc patří a které se mohou za příhodných podmínek chytat po stovkách, jsou lejsek černohlavý a červenka obecná. V případě červenek jsou pak noční odchyty početně zdaleka nejdivočejší a okroužkovaných jedinců může být za jedinou noc i přes tisíc.
Velká noc, která by si zasloužila přídomek královská, se váže k datu 18.- 19. 10. 2015, kdy bylo odchyceno a okroužkováno 1293 ptáků devíti druhů, přičemž jen červenek bylo 1264! Pozadu nezůstává ani druhá nejlepší noc červenek v historii odchytů na Červenohorském sedle, kdy se 7. 10. 2011 podařilo na tahu krátce pozdržet 1190 ptáků a z toho 1135 červenek. Velké noci s lejsky černohlavými tak bujaré nebývají, dostavují se převážně v průběhu září, ale přinášejí sebou také stovky opeřenců v sítích. Lejsci zřejmě nejintenzivněji táhnou v krátkém několikadenním období a když nenastanou podmínky vhodné na odchyt, protáhnou a zmizí. Když jim ale přelet sedla komplikuje protivítr a mlha, může se jich chytit třeba i 597, jako tomu bylo v noci 15.-16. 9. 2013.
Je tu ovšem ještě jeden nebo spíše dva druhy, které by mohla Velká noc přinést. Jsou to ptáci obecně považovaní v sítích za nejnebezpečnější. Nejen proto, že se dokážou oproti červenkám zamotat mnohem vynalézavěji, ale také kvůli své agresivitě, a to nejen vůči prstům kroužkovatelů, ale i vůči sobě navzájem. Jedná se o dva druhy, které patří k milým a pravidelným návštěvníkům našich krmítek. Obdivujeme je a div na ně dětinsky nešišláme, když spatříme jejich pestré opeření mezi slunečnicovými semínky. Jsou to ale nečekaní predátoři a je lépe sítě raději vyvěsit, než si do nich nechat nalétnout jejich větší množství. Jsou to sýkory, koňadry a modřinky.

Přicházejí-li podmínky vyhovující Velké noci, dostavuje se i nervozita. Vždy je lépe být připraven než její příchod podcenit. Důležité je, aby bylo na stanici dost lidí a dost kroužků. Nezřídka se pak nestane vůbec nic, i když mají všichni pohotovost. Opačná situace nastává, když je zrovna lidí málo a jen se modlí, aby příval ptáků nepřišel.
Letos jsem Červenohorské sedlo navštívil na víkend koncem září, kdy se změnou počasí Velká noc hrozila. Čtyři jsme po celou noc seděli v malé vlekařské budce tvořící základnu kroužkovatelů a čekali jsme, co přijde. Nestalo se nic. Sice jsme si oddechli, ale přesto bylo znát lehké zklamání. Ano, přesně v takovém rozpoložení jsem byl. Přívalu červenek jsem se bál, ale chtěl bych to zažít.
Po druhé jsem na Sedlo zavítal nyní, v polovině října, jako člen regulérní kroužkovací skupiny. Tentokrát na celý týden. Ze dvou hlavních kroužkovatelů, které jsem měl doplnit, jeden bohužel díky komplikacím v zaměstnání přijet nemohl a druhý se zastavil jen na jednu noc. Tak trochu nečekaně jsem se stal hlavním kroužkovatelem sám. Věrným Pátkem mi byl Franta Kopecký. Noci byly naštěstí klidné a těch pár opeřenců v sítích jsme bez problémů zvládali. V úterý nás večer přijel podpořit Martin Vavřík. Stejně jako v posledních dnech vál severní vítr a sedlo se ztrácelo v husté mlze, do které upíral své pronikavé oko silný reflektor. Po osmé hodině se náhle z oblohy začaly snášet těžké sněhové vločky, a s nimi vypadávaly do trávy před světlem i ptáci, červenky. Dříve zřejmě v poklidu táhly nad ne příliš vysokou mlhou a nečekaný mokrý sníh je srazil k zemi. Poklidná noc ožila aktivitou. Kolik těch ptáků nakonec bude?, říkali jsme si. Sníh naštěstí brzy padat přestal, červenky se chytat nepřestaly, ale jejich počty se daly zvládat a do rána jich dostalo kroužky asi dvě stě.

Následovaly dva dny prudkého nárazového severáku provázeného vytrvalým deštěm, ve kterém se sítě nedaly ani natáhnout. Pak vítr polevil, obloha se vyčistila a ukázaly se hvězdy. Světlo reflektoru hned dosáhlo do větší vzdálenosti a prozradilo, že nad Sedlem protahují ptáci – drozdi, kosi, nějaké sluky a hlavně červenky. Vítr postupně utichal a dokonce se změnil na jižní, což obvykle zvětšuje šanci početnějšího odchytu. S rostoucím neklidem jsem pozoroval oblohu a počítal. Každou minutu nad námi jen v dosahu světla protáhlo 70-150 červenek a výše, na horním konci sjezdovky, se občas objevil chuchvalec mlhy. Kdyby klesla níže, byla by to červenková noc jak vyšitá. Prozatím jsme si ale s Frantou libovali, jaký je klid. Kroužkovat jsme s přehledem stíhali, chytla se sluka, pak sýc, noc běžela poklidným tempem pod stále ještě hvězdnatou oblohou a my doufali, že to tak vydrží.
Zlom nastal až v půl páté. Nočním tahem unavené a zesláblé červenky zaregistrovaly silné světlo reflektoru a začaly se k němu snášet k odpočinku. Kolem světla je ale natažených šest sítí. Hustota, se kterou se v nich červenky začaly objevovat, zdaleka převyšovala jejich „spad“ se sněhem před několika dny. Oba jsme je s Frantou začaly horečnatě vyplétat, ale jejich počet stále narůstal a sítě se začaly prověšovat. Další a další opeřenci padali do sítí a my začali lehce propadat nastupující panice. Pak napadlo Frantu zhasnout světlo a sítě, které se nám podařilo od ptáků vyčistit, jsme rychle sbalili. Aspoň některé. Já se vrátil do budky zpracovávat ptáky v pytlících a Franta zůstal venku a vyplétal a část ptáků hned pouštěl. Když jsem rozdal zhruba dvoustý kroužek, zašel jsem se podívat ven, protože se Franta půl druhé hodiny neobjevil. Už jsem se začal bát, že ho z těch červenek kleplo. Zmrzlý pracoval u poslední sítě, ve které ještě viselo několik ptáků. Zvládli jsme to, ale bylo to o fous a s odřenýma ušima. Nezhasnout světlo a nevyvěsit postupně všechny sítě, byla by to pro nás skutečná Velká noc. Měli jsme štěstí. Zkušenější tým by si s tím asi dokázal poradit, ale nám stačil i tento náznak.
S ulehčením jsme si oddechli. Rozednilo se, na modrou oblohu začalo šplhat slunce a od severu začala proudit Sedlem nekonečná a téměř nepřerušovaná řeka ptačích těl. Ptáci, které zdrželo v posledních dnech nepříznivé počasí, naplno vyrazili k jihu. Desetitisíce opeřenců desítek druhů nám nad hlavami proplouvalo do teplých krajů. Něco podobného jsem viděl jedinkrát na hřebenech Krkonoš před několika lety, kam nás vzal s několika kamarády Láďa Jasso. Teď se ta fantastická podívaná opakovala. Roztáhli jsme opět sítě, aby zachytily alespoň nepatrný zlomek protahujících ptáků. Unavení, ale nadšení jsme si uvědomili, že jsme součástí něčeho, co většina smrtelníků na vlastní kůži nikdy nezažila, že se nám před očima odehrává stejné divadlo, které člověka fascinuje po staletí a tisíciletí, a že se na podobné představení přijedeme bez přemýšlení podívat kdykoli se nám takové příležitosti dostane. A klidně tomu může předcházet i Velká noc. I ta k tomu patří a budeme-li připraveni, zvládnout se dá všechno.


Dva reflektory - měsíc den před úplňkem a silné světlo určené k odchytu ptáků.


Tajemný lesní pták chytaný zvláště početně na tahu na Červenohorském sedle - sluka lesní (Scolopax rusticola).


7.- 8.10.2016: Asociál
V sobotu nastupuji týdenní službu na Červenohorském sedle. Už se na to dlouho těším a jsem zvědavý, jak to bude probíhat. Před tím se mi ale v kalendáři objevila jedna volná noc, kterou bych mohl vyplnit pro změnu nočním odchytem u Zouvalky. „Ty už seš normální asociál“, říká mi Pepe, když s tím nápadem vyrukuji. Naštěstí to doprovází úsměvem, což znamená, že to mám schváleno.
Odpoledne jsem na místě tak akorát. Mám čas natáhnout svoji zasloužilou osmnáctku a stativákem prohlédnout právě diskované řepkové strniště, které přitahuje dravce. Kání lesních počítám v jednom okamžiku 19, nízko nad terénem kormidluje pochop, loví tu dvě poštolky a v oranici posedává 13 čejek se špačky. Víc už toho nestíhám. Šeří se zase o něco dřív než před týdnem. Dávám hliník jednomu drozdovi. Teplota prudce padá dolů. Do tmy se mi v té zimě hledět nechce a tak lezu už po osmé hodině do spacáku. Po půlnoci jdu pustit nahrávku. Ve světle čelovky mi od pusy stoupají oblaka páry a trávu kryje lesklá námraza. Jsem vděčný za lehkou péřovku, kterou jsem si v týdnu koupil a kterou mám teď na sobě navlečenou.
Celonoční vstávání je jako obvykle tak trochu zbytečné. V sítí se neobjevuje vůbec nic. Teprve před rozedněním v sedm hodin se chytají první tři budníčci menší, červenka a černohlávek. Od východu k západu přeletují desítky lindušek a menší hejnka skřivanů. V půl osmé přibývají dva střízlíci a další budníček menší. Je to bída, ptákům se dnes nechce. V osm uzavírá ranní tah červenka a tím to definitivně končí. Další noc v terénu mám za sebou.


I tento malý ptáček, jeden z našich nejmenších, se dá zastihnout na tahu - střízlík obecný (Troglodytes troglodytes).


1.- 2.10.2016: Zouvalka před změnou počasí
Počasí by mělo ještě v noci a v nedělních ranních hodinách vydržet. Neváhám. Vše potřebné mám v autě, beru jen malou svačinu a jedu. V polích u Zouvalky jsem těsně před pátou odpoledne. Západní obzor zahaluje rozsáhlý chuchvalec oblačnosti, který po zbytek dne kryje slunce. Hned po příjezdu natahuji osmnáctku a tak trochu ze zvědavosti pouštím ne příliš hlasitě mix budníčků. Ptáci jsou také zvědaví a přilétají se mrknout, o co jde – objevuje se červenka, dva budníčci menší, tři černohlávci a kos. Kos je deset minut před sedmou posledním ptákem dneška.
Pofukuje mírný JZ vítr. S postupující nocí se obloha vyjasňuje, vystupují jednotlivá souhvězdí i hustě smetanová mléčná dráha. Celonoční vstávání je tak trochu zbytečné. Ptáci se nehýbou. Teprve v půl sedmé ráno se asi nedopatřením chytá drozd. Obloha je zatažená, panuje bezvětří a mlhavý klid před příchodem fronty. Mezi půl sedmou a osmou se chytá jen 12 ptáků – nějaký ten budníček menší, červenka, kos, rehek zahradní, králíček obecný a jeden černohlávek kroužkovaný minulou středu. Za těch pár dní se ale pěkně vypapal a obalil tukem, původně měl 17,3 g a teď už váží 21,9 g. Po celé ráno jsou slyšet i vidět skřivani. Někteří naplno zpívají. Také lindušek jsou desítky a kolem sedmé protahuje k jihu 24 krkavců. Posledním opeřencem v síti je modřinka. Ve čtvrt na devět to balím a odjíždím.


Důkladnou prohlídku si teď na podzim zaslouží každý budníček vzhledem k tomu, jaké druhy se objevují v okolních zemích.
Zde budníček menší (Phylloscopus collybita).
PROJEKTY

HLEDÁNÍ
ROBERT DOLEŽAL

icq: 21 453 294
skype: robert.dolezal
e-mail: dodin @ post.cz
web: www.birdwatcher.cz

TOPlist Birding Top 500 Counter