> fotozápisník
FOTOZÁPISNÍK

Čas od času se mi v terénu podaří některá zajímavá pozorování zdokumentovat i několika fotografiemi. Ještě donedávna to byly jen fotky pořízené digitálem přes stativový dalekohled a jejich kvalita byla nevalná. Nejprve jsem používal digitální kompakt Canon PoverShot A95, později pak zrcadlovku Canon EOS 350D a dalekohled Swarovski ATS 80HD. Poté jsem pořídil dlouhé sklo Sigmu AF 50-500mm f/4.0-6.3 DG EX APO RF HSM a nyní jsem zrcadlovku nahradil modelem Canon EOS 40D a teleobjektivem Canon EF 400mm f/5.6 L USM.
Chtěl bych tu tedy zveřejňovat některé dokumentační terénní snímky a nabídnout je k diskusi nad správným určením druhu nebo čistě jen pro zajímavost a jako ilustraci k zápiskům z procházek a výprav do přírody.
Umístěny tu budou jen příspěvky za poslední tři měsíce. Ostatní budou po jednotlivých čtvrtletích archivovány.


30.4.2017: Setkání s puštíkem
Procházím se takhle starým bukovým porostem nedaleko Křtin, když zaregistruji jen asi v sedmimetrové vzdálenosti chlupatou hučku posazenou ve vidlici uschlé ulomené větve ležící na zemi. Ta vidlice trčí do prostoru zhruba metr nad zemí a tou hučkou tvářící se, jako že tam není, je mladý puštík v prachovém peří. Dělám několik kroků blíže, abych pořídil dokumentační fotku. Mládě má přivřené oči a tváří se netečně. Celé dění sleduje z koruny buku dospělý pták, kterého nevidím, ale občas se ozve varovným výkřikem.
Poodcházím a mládě se ulehčeně sesunuje níž ve vidlici. Napřed se o jedno její rameno opírá, ale postupně si do vidlice lehá a sjíždí níž a níž. Pak už mu horní polovina těla visí pod úrovní vidlice a ono zůstává zachyceno pouze za křídlo. Těsně před pádem doširoka otevře oči, zahodí hranou netečnost a překvapeně vzhlédne k přibližující se zemi. Dopadá měkce do starého bukového listí. V klidu se posadí a zase přivře oči. Z koruny blízkého buku se snáší mohutná silueta dospělého puštíka a sedá na větev o nějakých 40 m níže po svahu. Mám ho v úrovni očí. Krásný naducaný rezavý pták mě pozoruje svýma černýma očima. Odcházím, abych nerušil. Bylo to překvapivé, ale příjemné setkání. Stačí jen tiše procházet lesem a dívat se kolem sebe. :)


Netečně se tvářící mládě puštíka obecného (Strix aluco).


Mládě v netopýří pozici těsně před pádem.


29.4.2017: BIG DAY
Tento víkend neplánuji žádné pobíhání po lese se sítí, žádné kroužkování. Namísto toho se po delší době hodlám věnovat klasickému birdwatchingu, a dalo by se říct, že to bude tentokrát jeho nejčistější forma, poněvadž si jen tak nezávazně vyzkouším BIG DAY. Pro pokus o zachycení co největšího množství ptačích druhů během čtyřiadvacetihodinového intervalu, jsou teď ideální podmínky. Možná, že ještě o málo lepší budou za týden či čtrnáct dní, ale to už zase budu pobíhat po lese se sítí. Takže hurá do terénu.
Snídám a přesně v osm stojím u auta na ulici. Z blízkého lesa a zahrad ke mně putují pentle zpěvu, které v podobě prvních druhů zaznamenávám do notesu. Není to vůbec špatné. Když si pak ještě na pár minut stoupnu na břeh Pístovického rybníka, mám během první čtvrthodinky rovných 25 druhů včetně ledňáčka, čápa černého, obou rehků a řady dalších pěnkavovitých ptáků. Pěkný rozjezd. Teď se můžu pustit k rybníkům u Mutěnic, kde bych chtěl pokračovat.
Cestou mám oči na šťopkách a neustále sleduji okolí. Ve Vyškově přibývá holub domácí a jiřička, u Zouvalky skřivan polní a pár doupňáků, před Manerovem poletuje nad polem čejka, za Bohdalicemi připisuji šedivku, bažanta a kvíčaly a v Bohatých Málkovicích první vlaštovku. Na pár minut zastavuji u Červeného kříže na hřebeni Ždánického lesa, abych se zaposlouchal do hlasů zase jiného biotopu (konipas bílý, stehlík obecný, střízlík obecný, pěvuška modrá, sýkora modřinka, brhlík lesní). Za Ždánicemi potkávám první káně lesní a dostávám se na 41 druhů. Začátek je vždycky rychlý. Později to jde mnohem hůř.
Projíždím Svatobořice-Mistřín a jižně od dědiny zastavuji a jdu se projít k menšímu mokřadu v polích. V podmáčené vegetaci tady na mě čekají první bahňáci – vodouši bahenní, ale pro mě i některé vůbec první hlasy v tomto roce, např. kukačka, rákosník velký nebo rákosník proužkovaný. Pofukuje mírný vítr, oblohou se honí mraky a mezi nimi svítí slunce. Je krásně, svěže, jarně. Pole svítí září zelení a listnáče už také dostávají šťavnatou zelenou barvu.
„V kapse“ mám 59 druhů a přede mnou je Jarohněvický rybník, jehož hladina je překvapivě prázdná. Na vodě ale pluje dobře 12 nebo 14 rodinek hus. Ty nejmenší mají jen dvě mláďata, ty nejpočetnější 13. Parkuji na kraji pole nedaleko západního břehu rybníka a jdu se projít. K prvním letošním hlasům můžu připočíst lejska bělokrkého, hrdličku divokou, pěnici hnědokřídlou a později, když u auta přežvykuji rybí salát, uvědomuji si blízké dudčí dudání. Přichází z kraje lesa. Holt Hodonínsko.
Když vjíždím mezi rybníky u Mutěnic, překvapuje mě neuvěřitelné množství aut zaparkovaných všude na hrázích. Na bahnech jsou nataženy sítě. Odehrává se tu jedna z akcí Vítání ptačího zpěvu, kterou provázejí ukázky odchytu a kroužkování ptáků a vycházky po okolí s odborným výkladem. Potkávám tu řadu známých tváří. Na jedné straně hráze zpívá z křoví slavík a na druhé straně plavou na vodě zapomenuté severské druhy – hvízdák a ostralka. Na vegetací pokrytém rybníku U Petra je několik desítek konipasů lučních. Tři nebo čtyři ptáci mají znaky severského poddruhu thunbergi. Ještě včera se tu dal vidět i konipas citrónový. Na několika rybníčcích se zdržují pisily a na bahně upuštěného Srálkovského rybníka odpočívá dvojice rybáků velkozobých. Připlouvají mohutnější mraky a spouští se rychlá přeprška. Balím a přejíždím k jižnímu cípu Třetího Zbrodu. Tady je na vodě pořádně živo. Ostrůvek je obsazen křičící kolonií racků chechtavých, mezi kterými jsou vidět dvě menší skupinky racků černohlavých – dobře 7 párů. Na břehu odpočívají husy, mezi kterými odečítám pět červených límců (S38, S48, S59, S63 a S67). Na vodě se ukazuje i několik elegantních racků malých. Když tuto soustavu rybníků opouštím, mám už v zápisníku 101 druhů.
Od severu se dostávám mezi rybníky nad Hodonínem. Nad Výtopou poletuje 70 racků malých a 50 rybáků černých. Nad lesem krátce krouží jestřáb. Objevuje se prvních pět rorýsů. Největší nářez mě čeká na vypuštěném Bojanovickém rybníce, jehož loužemi pokryté dno se hemží stovkami bahňáků. Nejpočetnější jsou jespáci bojovní (300 ex.), z nich někteří samci jsou v atraktivním pestrém svatebním šatě. Vodoušů bahenních je asi 150 a vodoušů šedých 56. Od dalších dvou druhů jsou tu jen jednotliví ptáci – vodouš tmavý (2 ex. ve svatebním) a jespák obecný (2 ex.). No nic, jede se dál.
Chtěl bych se mrknout k dříve podmáčeným polím u Lanžhota. Někde za Kosticemi potkávám krahujce a pak už podjíždím dálnici a po betonové cestě poskakuji mezi poli, která jsou ale vyschlá a bez louží. Jedu aspoň mrknout na kraj lužního lesa, který je plný hlasů lejsků bělokrkých. Ozývá se také žluna šedá a datel. Jsem na 109 druzích.
Zběžně prohlížím rybníky u Lednice (Mlýnský, Prostřední a Hlohovecký), ale nečekám, že bych ještě něco nového viděl. Parkuji pak až u Nesytu. Hned pod hrází jsou dva zapomenutí samci morčáků velkých. Procházkou pokračuji k pozorovatelně u Výtopy. Chvíli po mě se tu objevuje Vilém Vyhnálek. Fouká studený vítr, ve kterém se prohání deset rorýsů. Konečně přibývají další dravci – orel mořský, luňák červený a moták lužní. Stále mi unikají některé běžné druhy. Třeba bramborníčka černohlavého jsem ještě neviděl. Kdybych zastavil v Zámeckého parku, mohl jsem si připsat třeba šoupálka krátkoprstého nebo kavku. S postupujícím časem už ale moje nadšení postupně vyprchává a dostavuje se lehká únava. O rekord se pokoušet nehodlám. V roce 2013 se mi podařilo na jihu Moravy „nasbírat“ 119 druhů. Tento výsledek se stal klubovým rekordem. O rok později stejného počtu dosáhli při své spanilé jízdě Honza Haber s Láďou Jassem. Dnes už to lepší nebude.
Cestou k Brnu to beru přes Mikulov a pokračuji po hřebeni na Klentnici. Rozhoduji se ještě pro pětiminutovou zastávku na parkovišti, které je výchozím bodem k Soutěsce. Stačí ujít asi třicet metrů, abych si mohl připsat zpívající červenku a králíčka ohnivého. Šeří se. Balím to a jedu zpět za rodinkou. Není to špatné, ale těch 116 druhů, které jsem dnes viděl, novým rekordem nebude. No čo už? Aspoň bude co v příštích letech vylepšovat.

Neděle 30. dubna
Druhý den ráno ležím v posteli a čtu si knížku. Pak si jdu dat kafe a přitom si čtu maily. Tou nejradostnější novinou je první klubové dítko, které se včera narodilo Janě Kantorové a Martinu Došlému. Mám z toho radost. Dívám se na hodinky. Je něco před sedmou hodinou. Vždyť já mám pořád ještě přes hodinu, než mi vyprší čtyřiadvacetihodinový interval pro BIG DAY. Co kdybych ještě na tu hodinku vyběhl do lesa nad Pístovickým rybníkem? No proč ne? Ten rekord by přece ještě mohl padnout. Stačí najít pár typických druhů smrčin, které jsem včera kolem rybníků nepotkal. Během několika minut jsem u rybníku a na kraji lesa mě vítá další letošní premiéra – budníček lesní. Mířím ke smrkovému porostu, ze kterého mi v ústrety letí nápěv sýkory parukářky. Super. S uhelníčkem jsem počítal téměř na jisto a nezklamal mě. Vyrovnáno. Právě jsem srovnal svůj čtyři roky starý výsledek. Procházím lesem, uši mám nastražené a v té záplavě ranních hlasů se snažím rozeznat něco nového, co jsem ještě neslyšel. Už asi dvakrát jsem zaslechl králíčka ohnivého, ale na králíčka obecného, který mi chybí, ne a ne narazit. Vyběhl jsem narychlo a nevzal jsem si ani mobil s nahrávkami, abych si trochu pomohl. Škoda. V půl osmé se mi konečně králíček ozývá. Podařilo se! S úsměvem kráčím ke kraji lesa, abych se vrátil domů. Pořád mám ještě čtvrt hodiny. Když už opouštím les, dostihne mě hlas šoupálka dlouhoprstého. No vida. Jsem tedy na čísle 121. Pěkné. Kdyby si to člověk dopředu pěkně naplánoval, myslím, že by byl schopen v této roční době vidět během jednoho dne tak 130 nebo 135 druhů ptáků. Ale jde o štěstí. Mnohé běžné druhy se dají snadno minout, chtělo by to vyrazit i v noci na sovy nebo lelky. Ale to až o nějaký ten týden dva později. Stále je co vylepšovat. Snad někdy jindy. Vracím se kolem rybníka. Obloha je čistě modrá, den bude jako korálek. Nad rybníkem se objevuje desítka rorýsů. Ještě žluvy, ťuhýci a rákosníci zpěvní a máme tu všechny.


Pisilám čáponohým (Himantopus himantopus) se u Mutěnic, zdá se, zalíbilo.


Racek malý (Hydrocoloeus minutus) - přichází doba, kdy tito elegantní racci protahují naším územím.


22.- 23.4.2017: Jednou dole, jindy nahoře
Kdyby se ti malí prevíti králíčci ohniví chytali, mohl jsem mít letošní RAS s nimi už dávno hotový. Téměř na všech loňských teritoriích jsem nějakého potkal. Většinou jde o ptáky nové, nekroužkované, ale na třech místech jsem narazil i na jedince kroužkované. Kdyby každé tohle pidizvíře spolupracovalo, mohl jsem si od nich už minimálně před týdnem oddechnout. Teď ale pořád dokola obcházím ty stejná místa a stále znovu zkouším některého z těch „nespolupracujících“ přemluvit k návštěvě sítě. Zkouším jiná místa, jiné nahrávky, jinou denní dobu a vůbec se mi nedaří. Vloni jsem kroužkoval 23 ptáků, teď jich mám 18 a 6 dalších mě ignoruje. Co s tím? Ještě jim dám tento víkend a pak je nechám být. Snad se k nim vrátím třeba později.
Sobota 22. dubna
Počasí v posledních dnech udělalo pěkně dlouhý skok zpět do předjaří. Ve středu chumelilo a teploty klesly k nule. V noci na pátek šly i pod nulu a nejspíš to odskáčou meruňky. Po snídani jedu těch 7 km severně do lesů nad Soběšicemi a parkuji u Lipky. Chci zkusit jednoho ptáka s kroužkem. Nejdřív se ale zastavuji pod ekocentrem, abych chvilku zahrál ve starém porostu, kde byl pták vloni, ale letos jsem se tu žádné reakce nedočkal. Fouká silný SZ vítr. Reakce se tu dočkávám, ale ptákovi se do nadouvající se sítě nechce. Registruji hlas šoupálka dlouhoprstého a krátce pouštím jeho zpěv. Pták reaguje během minutky. Je to samec, kterého jsem kousek odtud kroužkoval 4. března. Stále se drží v okruhu jen několika desítek metrů. Balím to a jdu k tomu kroužkovanému králíčkovi. V prudkém svahu se síť blbě staví. Ptáka sice rozezpívám, ale tím to končí. Opět se ozývá šoupálek. Docela by mě zajímalo, odkud je a proto ho pouštím. Znovu reaguje na počkání. Nejprve vzrušený hlas a pak skáče do sítě. Je to úplně nový loňský pták. Dostává kroužek a počet mých šoupálků dlouhoprstých tak stoupá v tomto ročníku RAS na 31. Obloha temní a začíná drobně pršet. Navíc pořád funí vítr. Ještě jednou přestavuji síť, ale k ničemu to nevede. Kašlu na to.
Na oběd jedu s klukama k babičce, a když se pak odpoledne vracíme, znovu sedám do auta a tentokrát mířím až těsně pod Útěchov. Zde je v mladém smrkovém porostu bašta několika nespolupracujících ptáků. Svítí slunce a pak se náhle zatahuje a začíná poprchávat. Vítr je silný a ledový. Stavím síť v místech, kde vím o výskytu samce a pouštím nahrávku. Pták se několikrát ozve a pak už ho přestávám zajímat. Déšť houstne a vítr mi casnuje sítí. Tento výjezd jsem si mohl odpustit. Obloha je jednolitě šedomodrá. Vzdávám to dnes po druhé. Ještě že mi dnes udělali radost aspoň ti šoupálci.
Neděle 23. dubna
Po ránu chvíli bojuji s tím, jestli si nedopřát birdwatching, který může být v této části roku opravdu výživný a může přinést řadu výjimečných pozorování. Nakonec mi to nedá a opět mířím pod Útěchov. Počasí je aprílové, chvíli modrá obloha, chvíli zamračeno a pár kapek deště. Parkuji těsně pod vesnicí, abych vyzkoušel ptáka se starým kroužkem. Našel jsem si na síť úplně nové místo, ale silný vítr se dostává i do mladších a hustších smrkových porostů, jako je tento a síť silně nadouvá. Králíček se rozezpíval a spíš než k síti, zalétá do břízy kousek ode mě a odtud si mě výsměšně prohlíží. Kroužek se mu leskne na levé noze. Dávám tomu čtvrt hodiny a znechuceně odjíždím k parkovišti U Buku. Okolí už začínám mít docela prochozené, mapu ani nemusím vytahovat z kapsy. Napadá mě nejprve zajít k izolovanému jehličnatému porostu, kde jsem se minule nedočkal žádné reakce. Pták se tu při mém příchodu ozývá. Stavím síť a pouštím playback. Nic. Samec musel někam odlétnout. Vždy krátce zahraji a čekám. Králíček se ukazuje až po deseti minutách, ale hned skáče do sítě. Tak sláva. Pak přecházím pár set metrů dál a zkouším postavit síť v místech, kde mě jiný samec okázale ignoroval. Vybírám si zase jiné umístění, pouštím nahrávku a pták je za chvilku u sítě. Pak jeden kratičký přelet a mám ho. Hurá. Tohle byl letošní dvacátý králík.
Úspěšný odchyt mi vrací náladu i chuť to zkusit ještě na jednom místě, kde jsem byl posledně jaksi zbytečný. Samec tu spontánně zpívá. Stavím síť a k mému překvapení se ozývá ještě další pták a pak vidím ke zpívajícímu samci jiného králíčka přilétat. Následuje krátká honička. Zpívající samec se přesouvá výš do korun, ale k síti míří snad ten druhý jedinec a přímo to do ní napálí. Ty bláho, to byla rychlost. Pták v síti se mi zdá drobnější, korunku má spíše žlutou než oranžovou, ocas má odraný a barevně mi přijde také fádnější. Křídlo má jen 49 mm a navíc má nevýraznou hnízdní nažinu – moje první samička. Tak jo, tímhle s králíčky taky končím. Nějaký pokus si nechám ještě na pozdější týdny. Teď nás čekají lejsci malí. To bude zase něco úplně jiného.


Křídlo loňského (2K) samce šoupálka dlouhoprstého (Certhia familiaris).


Loňský (2K) samec králíčka ohnivého (Regulus ignicapilla).


15.4.2017: Dopoledne v okolí Tovačova
Počasí by se snad mělo měnit k horšímu a proto je nutno využít k malému rodinnému birdingu sice zataženou oblohu a nepříjemný studený vítr, které venku panují, ale prozatím bez deště. Nakonec vyjíždíme ve třech – Pepan, Jožan a já. Směr Tovačovsko.
Nečekaná objížďka nás hodila za Prostějov a mě napadají Vrbátky. Jedeme se podívat na odkalovačky u cukrovaru. Nic tu bohužel není. Zapisujeme si párek čejek, z nichž jedna sedí na hnízdě, pětici kulíků říčních a vodouše kropenatého.
Když už jsme tady, zajíždíme ke štěrkovnám u Krčmaně. Prohlížíme hnízdní kolonii racků, z vrbových keřů se ozývá moudivláček, na štěrkovém ostrůvku odpočívá husice nilská a přes silnici zpívá pěnice pokřovní. Jaro s postupným návratem ptačích hlasů je pro mě jednoznačně tím nejkouzelnějším obdobím. Všímáme si pisíka, vodouše kropenatého a kulíka říčního. Jožka se těší, až provětrá kolo, které máme sebou, a tak pospícháme dál.
Další přejezd a jsme na břehu pískovny u Troubek. Rychlý pohled na vodní hladinu nic převratného nepřináší – racci, kachny, roháč, kormoráni. Jede se dál. Na hladině jezera u Annína se zvedají vlny a nad ní poletují vlaštovky. Až kdesi u jižního konce nádrže poletují ve vzduchu nízko nad vodou také rybáci obecní (8 ex.) a mezi nimi i jeden rybák černý. Roháčů je zde 41, což není málo. Jen by to chtělo přece jen za odměnu třeba nějakou tu potápličku ve svatebním. :)
Jožku si cestou přes pole ke Křenovskému rybníku nechávám sednout na klín. Točí volantem a je spokojený. Na rybníce je krásná kolonie roháčů a od náhonu pozpěvuje budníček větší. Za chvíli už budou z rákosin křičet rákosníci obecní a z topolů sedmihlásek. Za pár dní tu budou vlastně už i první rorýsi.
Následující hodinku se procházíme po hrázi Hradeckého rybníka ke kříži a zpět. Moc živo tu není. Na kalné zapáchající vodě se pohupují zdechlé ryby a z rákosí podél hráze vyletují strnadi rákosní. Zdá se, že se tu tvoří početná kolonie hus velkých, kterých podél rákosin horní pravé části rybníka počítám 28. Také zřejmě právě táhnou lžičáci. Těch je tu dobře 70. Nad rybníkem se ukazuji luňák hnědý a radost nám dělají tři drobné potápky černokrké, které co chvíli mizí pod hladinou. No nic, začíná nám kručet v břiše. Poslední kousky z poledního Klubu Evergreen na ČT2 a hurá na oběd do Pístovic.


Na hladinách rybníků se tančí - potápka roháč (Podiceps cristatus).


14.- 15.4.2017: Ještě jednou za chřástaly
Na louce u Blučiny jsem pár minut po šesté. Pořád ještě fouká dost silný Z vítr, ale už mnohem slabší, než během dne. Louka se od posledně zbarvila svěže zelenou trávou, ale je tu sucho. Kde jsou ty časy, kdy jsme tu museli na jaře nosit broďáky a vegetace byla plná sluček a bekasin. Ve vzduchu se prohánějí vlaštovky a pátravým letem obhlíží lokalitu samec pochopa. Z trávy se zvedá jen několik lindušek lučních. V poklidu stavím čtverec, vítr utichá a slunce klesá k obzoru. Tyhle večery venku mám rád. Sítě prozatím nechávám na půl žerdi, aby se do nich nechytili pokřikující a přeletující bažanti nebo rozdovádění zajíci. Sedím na skládací židličce u auta a vyhlížím konec dne. Na louku vychází srnec, chvíli beká, ale pak se zase ztrácí na opačném konci otevřeného prostranství. Obloha bledne a svítí na ní jen čáry po letadlech. Vítr zcela utichl. Rudá sluneční koule klesá mezi dráty vysokého napětí a mizí mezi keři. Nelétají ani netopýři. Ze země stoupá chlad a světlo se ztrácí.
Je půl deváté, když jdu roztáhnout sítě naplno a pustit hlasovou provokaci. Oblačnost, která pokrývala při mém příjezdu část oblohy, se rozpouští a později vychází měsíc a hvězdy. Obloha je jasná a teplota klesá. Klepu v autě kosu a v pravidelných intervalech se jdu projít loukou k sítím. Tráva je mokrá od rosy. Zdá se, že tah chřástalů už ustává. V jednu po půlnoci přináším dvojici chřástalů vodních. Rosa se postupně mění v jinovatku. Kdepak je těch slibovaných 8°C slibovaných přes noc? Vždyť tu panují přízemní mrazíky. Až ve čtyři ráno si přináším jediného a posledního chřástala kropenatého. Pak už nic.
V pět se pouštím do balení. To už začínají zpívat první skřivani a tma se rozpouští. Jsem nevyspalý, vymrzlý a po delší době si v autě zase pouštím cestou do Brna topení. Vana s teplou vodou to částečně napravuje, ale ještě cestou do Pístovic hledám ten obvyklý tělesný teplotní balanc.


Jeden ze dvou chřástalů vodních (Rallus aquaticus) odchycených za mrazivé noci u Blučiny.


14.4.2017: Králíčci ohniví a projekt RAS
Víkend kolem Velikonoc se díky Velkému pátku a Velikonočnímu pondělí nafoukl na dvojnásobnou délku. Krása. Včera jsme tradičně v tyto svátky odjeli do Pístovic, ale dnes hned po ránu se vracím opět do Brna, abych se pokusil o ty králíčky ohnivé, které se mi ještě nepodařilo chytit, ale díky obsazeným teritoriím o nich vím. Parkuji U Buku a po několika krocích slyším ze sousedních jehličnanů hlas prvního z těchto nechycených ptáků. Chvíli hledám vhodné místo, ale jen co natahuji síť, už v ní králíček visí. Kéž by to šlo pokaždé takto snadno. Fasuje kroužek číslo F209718 a po několika minutách ho ofoceného, oměřeného a zváženého pouštím. Okamžitě začíná zase zpívat a pohybovat se jen kousek nad mou hlavou.
Následují další dvě teritoria, na nichž moje počáteční nadšení postupně uvadá. Na třetím místě, kde se pohybuje pták s kroužkem, už po nadšení není ani památky. Králíček se opakovaně přilétá podívat, poskakuje těsně nad sítí, ale chytit se mu nechce. Jak rád bych právě tohohle ptáka zkontroloval a zjistil, kde jsem ho vloni kroužkoval. Nepomáhá ani z papíru slepená atrapa králíčka ohnivého, jejíž předlohu našel na internetu Peťa Podzemný a kterou mi včera dala dohromady Pavla Jalůvková. Jsem v terénu přes tři hodiny a do projektu mi přibyl jediný pták.
Jdu se podívat do mladého smrkového porostu nedaleko parkoviště, kde jsem byl neúspěšný vloni. Tady se pošramocené sebevědomí trochu dává do formy odchytem dnešního druhého králíčka. Uchozený se vracím k autu, sjíždím K Jezírku a z náhlého popudu zastavuji na parkovišti u ekocentra. Zkusím zajít k dalšímu králíčkovi, kterému se s loňským kroužkem posledně nechtělo do sítě. Hned po jejím natažení se od ní překvapivě odráží a pak už poletuje jen v bezpečné vzdálenosti. Zjistil jsem, že ho přitahuje jedna z nahrávek, kterou používám, přestavuji síť, kousek od přehrávače pokládám papírovou atrapu a čekám. Zásah! Po chvíli se pohupuje v druhé kapse odspodu. Kroužek je můj, loňský a pochází z vedlejšího teritoria vzdáleného jen asi 50 m. Konečně nějaký výsledek.
Jsou tři hodiny odpoledne, když sjíždím z lesů, abych povařil něco k snědku a nachystal se na další akci, kterou jsem si vymyslel. Sice už je dost pozdě, ale možná ještě táhnou chřástali. Když už máme tak dlouhý víkend, je třeba ho využít.


Papírová atrapa králíčka ohnivého by třeba mohla napomoci při odchytu.


8.- 9.4.2017: Zelené koberce
Víkend byl fajn. V sobotu jsem se vypravil nad Soběšice za králíčky ohnivými. Obcházel jsem loňská teritoria a zkoušel jsem je chytat. Několikrát se objevili oba ptáci z páru. To vždy jen tak krátce nahlédnou, co se to děje, kdo se poblíž ozývá, ale brzy je zájem přejde a odletí si po svém. Pak jsou tu ptáci, kteří přiletí, rozezpívají se, ale k síti se jim nechce. Jejich pozorováním jsem zjistil, že mají kroužek. Nejspíš to tedy budou králíčci, které jsem kroužkoval loni. Právě jejich opakovaný odchyt by měl největší cenu. Tito zkušení samci jsou ale velice opatrní a jen z bezpečné výšky sledují dění pod sebou. Jsem zvědav, jestli jejich ostražitost ještě poleví. Na rozdíl od šoupálků dlouhoprstých mi tedy do mapy přibyly hlavně značky neodchycených ptáků a docela by mě zajímalo, jak se to bude dále vyvíjet. Čas trávený v lese je teď každopádně velice příjemný. Jarní aspekt květeny se projevuje v kobercích sasanek s chomáčky jaterníků, kvítky křivatců, dymnivek a plicníků. Stromy stále ještě nemají listí a les je průhledný a čitelný. Právě když jsem tahal ze sítě králíčka, hnaly se mým směrem ze svahu tři kusy černé. Musel jsem hlasitě pokašlávat a trochu výrazněji gestikulovat, aby mi tou sítí neproběhly. Daleko po poledni se vracím domů. Prozatím mám odchyceno 14 králíčků, vím o třech samcích s kroužky, a na dalších pěti teritoriích jsem byl neúspěšný.
V neděli jsme zaparkovali s rodinkou Pod Hádkem a pustili jsme se po proudu Říčky, krasovým údolím sevřeným vápencovými výchozy a starými listnatými porosty. Zamířili jsme k Švédovu stolu a k Pekárně, jeskyním, které jsme už několik let nenavštívili a kde kluci trávili coby čtyřletí svůj snad první nocleh v přírodě. Počasí vyšlo dokonale, ptačích druhů jsem si během té asi čtyřhodinové procházky poznamenal 24 a cestou zpět jsme ťapali loužemi a jehličím bosí. Mám rád tohle roční období.


V lesích jsou teď rozprostřeny zelené koberce sasanek, dymnivek, křivatců, plicníků a jaterníků.


2.4.2017: Rodinný birding za jarními navrátilci
Včerejší dopoledne jsem trávil s králíčky ohnivými. Obešel jsem některá loňská teritoria. Všechna z nich byla obsazena, ale jejich osazenstvo tvořili noví ptáci, žádný matador s loňským kroužkem. Často se k nahrávce slétli podívat oba ptáci z páru, což se mi loni nestalo ani jednou, protože jsem s nimi začínal až koncem dubna.
Dnešní dopoledne by se dalo navléct na stejný náhrdelník s tím včerejším, je zase krásné jako korálek. Tentokrát vyjíždíme do terénu s rodinkou. Čeká nás klasický birding. Slunce svítí z modré oblohy a teploty mají šplhat až k 24°C. Obouvám sandály a jede se.
Vystupujeme u zapáchající skládky nedaleko Žabčic a prohlížíme racky krmící se na odpadcích. Trávou podél plotu běží párek koroptví. Chechťáků je asi šest stovek a mezi nimi nacházíme i racka černohlavého. Černé dresy má mezi světle svítícími racky asi dvacítka havranů. Tohle už jsou naši ptáci na rozdíl od zimních okupantů. Kolem poletují konipasi bílí a ozývají se konopky.
Projíždíme Pohořelice, poklidně se probouzející maloměsto do nedělního dopoledne. Za ním odbočujeme na polní cestu směřující k Šumickému rybníku. Vítá nás zpěv pěnic černohlavých, ale také tři páry pochopů provozujících svatební lety vysoko nad rybníkem. Na vodě je krásná a pestrobarevná směsice vrubozobých – zrzohlávky, lžičáci, pár husic liščích, čírky modré, kopřivky, poláci velcí a chocholačky. Z rákosí u stavidla občas zavrčí cvrčilka slavíková a z druhé strany se ozve zakvičení chřástala vodního. Je tu krásně. Během posledních dvou dnů se vše strašně rychle zazelenalo, jaro poskočilo a pěkný skok kupředu.
Ve vesnicích, které následně projíždíme, už zplna zpívají zvonohlíci. V Jiřicích sedí na drátě nad silnicí naše první letošní vlaštovka a v Hrušovanech nad Jevišovkou postává na hnízdě pár čápů bílých.
Čeká nás dvojice míst s trochou vody. Na první je kolem jediné louže devět kulíků říčních. Ani na té druhé nejsou žádní bahňáci. Nakonec ale v jednom místě přece jen nalézáme hejno jespáků bojovných. Z uschlé vegetace zpívá modráček a z drobné rákosiny se nesměle ozývá rákosník proužkovaný. Druhy do letošního birdlistu pěkně přibývají, jak si pochvaluje Pepe.
Pak už je čas na oběd v Ivani a odpoledne ještě zkusím nějaká ta teritoria králíčků, když je tak pěkně.


Jen co přilétli, už shánějí materiál na stavbu hnízda - moudivláčci lužní (Remize pendulinus).


30.- 31.3.2017: Aladin nelhal
V posledních dnech si připadám jako ta zlá královna z pohádky o Sněhurce. Stále se ptám na to stejné. Nestojím ale před zrcadlem a nezajímá mě, kdo je v zemi zdejší nejkrásnější, hledím na androidovou aplikaci Aladin a ptám se, kdy už konečně ztratí vítr na své noční bojovnosti a půjde odpočívat. Hodnoty jeho rychlosti totiž už delší dobu překračují onu hodnotu, kterou bych byl se sítěmi v otevřené krajině ochotný akceptovat. Pak mi náhle Aladin ukázal noc s téměř bezvětrnou předpovědí. A jak se tato noc přibližovala, předpověď se neměnila. TA NOC přišla se včerejším šíráním. To už jsem měl dobře půldruhé hodiny nachystaný čtverec sítí na podmáčené louce u Blučiny a čekal jsem, až je budu moci roztáhnout.
Louka je ještě sušší než před několika dny. Teď po ní už mohu chodit v obyčejných nízkých botách. Holiny nepotřebuji. Sedím na betonovém poklopu odvodňovací studny uprostřed louky a pozoruji okolí. Co chvíli se z uschlé trávy zvedne hejno lindušek lučních, celkem jich tu bude asi 70. Pak zaslechnu vzrušený křik konipasů, a když hledám, odkud přichází, prolétne kolem mě nízko nad zemí krahujec. Konipasi upozorňovali na něj. Po celé ploše pobíhají zajíci a bažantí kohouti obhajují svá tokaniště. Jdu se krátce projít ke zbylému proužku rákosí rostoucího podél navážky. Pískavými zvuky zkouším vyprovokovat neznámého pěvce, který se občas krátce ozve vábením. Na vrcholek keře vyletuje samec bramborníčka černohlavého. No ovšem, člověk aby si po zimě zase opakoval ptačí hlasy. V puklině mraků nízko nad zemí se objevuje rudý sluneční kotouč. Chvíli se drží okraje mraků a padá za obzor. Nad loukou loví první netopýři. Vzduch chládne a světla ubývá. Kolem osmé jdu roztáhnout sítě a spustit nahrávku.
Sedím pak ještě na skládací židličce u auta a hledím do tmy, na světla aut putující po blízké dálnici, na červenou morseovku z vrcholů komínů a vysokých budov, na šrumec u blízké haly, ke které přijíždějí náklaďáky.
V devět si přináším od sítí prvního chřástala vodního. Noc je klidná, téměř bezvětrná, předpověď nelhala. Stále se ještě občas ozve bažant nebo skřivan. V deset přináším další dva chřástaly vodní a pak až do čtyř ráno nosím každou hodinku buď jednoho vodního nebo kropenatého chřástala. Kropenáči se začínají chytat až po první hodině po půlnoci. Říkám si, že jestli bude v síti nějaký pták i ve čtyři, počkám ještě do páté. To se plní a ráno v pět už jdu k sítím nízkou mlhou stojící na louce jako šlehačka a obloha, která se nad ránem vyjasnila, začíná právě světlat Začínají zpívat skřivani. Vyplétám poslední tři chřástaly kropenaté a sítě mokré od mlhy balím. Během noci tedy dostalo kroužky 6 chřástalů vodních a stejný počet chřástalů kropenatých. Jsem příjemně unavený a před Brnem mě doprovází vycházející slunce. Myslím, že Aladina se ještě ptát nepřestanu.


Jeden ze šesti chřástalů kropenatých (Porzana porzana) z vyschlé louky u Blučiny.


27.3.2017: Noční čekání na chřástaly
Přelom března a dubna sebou nese tah chřástalů. Vloni se mi podařily dvě noci právě v tomto období na zamokřených polích u Blučiny. S rukama v klínu nevydržel ani Vilda Vyhnálek a Vlasťa Sajfrt a už 21.3. natáhli na chřástaly kousek od Nesytu. Výsledek stál za to, do tří sítí chytili 10 chřástalů vodních a 4 chřástaly kropenaté. Po jejich vzoru jsem vyjel ven 22.3. Pole u Blučiny bylo tentokrát téměř suché. Stavbu čtverce ze sítí mi ale znemožnil silný vítr. Zůstal jsem na lokalitě do šera, slyšel několik bekasin, ale vítr nepolevoval. Se skřípěním zubů jsem se vrátil do Brna. Pečlivě jsem pak sledoval předpověď počasí připraven hned vyjet, pokud to podmínky dovolí. Mezi tím jsem se věnoval šoupálkům dlouhoprstým severně od Brna. Ti šli chytat i za silnějšího větru. V lesních porostech to přece jen tak nevadí.
Po nádherném víkendu se stále ještě silným větrem, přichází neděle. Podle předpovědi má s večerem vítr zvadnout. Pod jasnou oblohou to ale žádná legrace nebude, protože teplota má pod rozzářenými hvězdami klesnout k nule. Poslední dvě noci jsem sice moc spánku nedal, ale tuto příležitost si nesmím nechat ujít.
Pole u Blučiny je ještě sušší než minule. Ze suché vegetace vzlétají lindušky luční, bude jich tak 30. Obhlížím terén a jdu stavět čtverec. Vítr je pořád ještě nepříjemný a navíc ledový. S pohasínajícím denním světlem ale přece jen polevuje. Předpověď nelhala. S přicházejícím šerem mám čtverec o hraně 18 m postaven. Do jeho středu umisťuji „kostku“ s nahrávkou mixu chřástalích hlasů. Je slyšet přelet několika bekasin a v dálce se jednou ozývá vodouš rudonohý. Po poli se prohánějí zajíci a kodrcavými zvuky se projevují bažanti. Někdy kolem deváté, když stojím u sítí, se v kruzích z oblohy nese zvláštní dvouslabičný hlas. Skoro bych řekl, že patří nějakému chřástalovi, ale ten hlas neznám. Vím jen, že jsem ho tu slýchal i vloni. Teplota klesá a já jsem rád, že mám nějaké staré bundy permanentně uskladněny v rakvi na střeše auta.
Prvního chřástala vodního si odnáším v jedenáct. To už panuje bezvětří. Na otevřené ploše rozlehlého pole je nevlídně studeno a části sítí dotýkajících se země jsou obaleny jinovatkou. Další nadílka ptáků mě čeká až v jednu po půlnoci. Jsou to tři chřástali kropenatí a jako bonus nečekaný návštěvník, který je v naší krajině poslední dobou vzácností – sova pálená. Všichni dostávají kroužek. Chřástaly oměřím, vyfotím a pouštím. Pálence pro její mohutnost jen měřím křídlo.
Choulím se pak v autě a chlad prostupuje všemi vrstvami oblečení. Následující hodiny se nic nechytá. Říkám si, že bude rozumnější to dnes zabalit. Ve čtyři ráno tedy smotávám šňůry, vše skládám do auta a před pátou škrábu námrazu z čelního skla Molendy a odjíždím. Doma jsem jen o několik minut dříve, než obvykle vstávám do práce. Převléci se a můžu rovnou zase vyběhnout na autobus. V práci jsem jako obvykle, jen ta probdělá noc se asi dříve či později projeví. Nevadí, za tu nezapomenutelnou zkušenost to stálo. :)


Nečekaným majitelem nového kroužku se stala i sova pálená (Tyto alba).


25.3.2017: Se šoupálky pro letošek končím
Na ploše lesů severně od Soběšic, kde kroužkuji šoupálky dlouhoprsté v rámci projektu RAS, mám pořád ještě některé úseky nedostatečně projité nebo se mi na nich nepodařilo žádného teritoriálního samce najít. I když jsme už druhý víkend v Pístovicích, přesto se vracím do Brna, abych vždy v sobotu za šoupálky znovu vyrazil. Prozatím jich mám 26 a chtěl bych ještě projít pár zbývajících kousků lesa, abych měl celé zájmové území rovnoměrně pokryto. Počasí je nádherné, obloha azurová, a les zpívá. Právě dnes je rozezpívaný pěvuškami, které jsem při předchozích návštěvách nezaregistroval. Začínají se projevovat i králíčci ohniví, jejichž čas zanedlouho přijde. Dnes jsem tu po deváté. Při jižní hranici území, které sousedí se zájmovou plochou Petra Podzemného, kontroluji dva šoupálky s kroužky. Nejspíš budou jeho. Jeden je mladý pták kroužkovaný letos a druhý je +2K, který se zřejmě přestěhoval od Petra ke mně. Pak se mi daří najít šoupálka ve starém smíšeném porostu, kde před několika dny žádný na hlasovou provokaci nereagoval. Krásně zaplnil místo s předpokládaným výskytem tohoto druhu. Když mu dávám kroužek, pouštím jen cvičně pod sítí hlas králíčka ohnivého a do několika minut mám i tohoto krásného drobka, letos prvního.
Kus dál kontroluji ptáka kroužkovaného přede dvěma dny, přidávám další dva šoupálky a dva králíčky ohnivé. Snadno se to takhle popisuje, ale mezi nálezem teritoria a pokusem o odchyt může uplynout klidně půl druhé hodiny. V podstatě se pohybuji v příměstských lesích a je to znát. Teď o víkendu je tu hodně rušno, rodinky s dětmi, pobíhající sportovci, jezdci na koních, pejskaři, důchodci. Přesto je stále na co se dívat. Jednou kolem přeběhne divočák, jindy přijde až téměř ke mně srnčí nebo se na špičku blízké jedle posadí jestřáb. Se čtveřicí hliníkových tyček přes rameno nejspíš také vzbuzuji pozornost, ale vždy se jen mihnu přes cestu a mizím v porostu. Po sedmi hodinách v terénu to balím. Pro letošek se šoupálky končím, okroužkoval jsem jich třicítku a jsem hodně zvědavý, s kolika z nich se zase příští rok shledám.


První králíčci ohniví (Regulus ignicapilla) už obsazují svoje teritoria.


18.3.2017: Šoupálci dlouhoprstí a projekt RAS
Krásné dny pracovního týdne vystřídal škaredý deštivý víkend. Zkrátka klasika. Přitom každý pěkný den je právě teď třeba využít k odchytům pro projekt RAS (Retrapping Adults for Survival). Já si vybral šoupálka dlouhoprstého a teď se snažím v lesích nad Brnem ohraničených přibližně Soběšicemi, Útěchovem a Ořešínem chytit a okroužkovat co největší množství adultních ptáků. V příštích letech se pak budu do lesa vracet ve snaze zjistit novým odchytem informace o míře přežívání tohoto druhu na dané ploše. Odpoledními výjezdy v pracovních dnech jsem už pár ptáků chytil a teď mám před sebou uslzenou sobotu pod šedivou pokličkou oblačnosti. Doufal jsem, že se budu moci šoupálkům věnovat celý den, ale počasí má jiný názor. Čekám skoro do desíti dopoledne, a když meteoradar ukazuje díru ve srážkách, vyrážím. Je chladno a fouká poměrně silný vítr. Les je rozezpívaný ptačími hlasy. Na prvním teritoriu šoupálků se na mě přilétají podívat oba ptáci z páru, ale víc je nezajímám. Překvapivě ale reaguje na nahrávku první králíček ohnivý, který se musel právě vrátit z jihu. Jedná se o další druh, kterému bych se chtěl v rámci projektu RAS věnovat a se kterým jsem už začal vloni. Brzy mi to tedy začne nanovo. Procházím lesem, občas pustím kousek nahrávky, poslouchám a hledím do korun stromů. Někteří ptáci reagují zpěvem, jiní se přiletí jen podívat. Hned pak postavím mezi vhodné kmeny monofilamentovou šestku, opět pustím nahrávku a čekám. Okrsky šoupálků jsou od sebe dost daleko, velké plochy lesa jsou pro ně nevhodné, a tak má plocha lesa, kterou procházím, přes 400 ha. Ideální jsou staré smíšené porosty. V jednom takovém kousek od Ořešína slyším dalšího šoupálky. Stavím síť, během několika minut ho mám chyceného, ale slyším zpívat ještě jednoho. Znovu pouštím nahrávku a o necelých deset minut později mám druhého samce. Kéž by to takhle šlo vždycky. Vítr je ledový a mává korunami starých stromů. Nedaleko ode mě se ze země zvedá sluka. Další z druhů, které vidím letos prvně. Na pasece u lesa mě překvapuje menší hejnko drozdovitých ptáků. Zvedají se s typickými hlasy cvrčal. Je jich dobře 15. No vida, co šoulání po lese přináší za zajímavé zážitky. Po čtvrté odpoledne náhodou nalézám ještě jednoho šoupálka. Zpívá, ale do sítě se mu nechce. Připozdívá se, světla ubývá, občas mírně sprchne. Jsem ošlehaný větrem a mám toho dost. Pro dnešek to balím. Do projektu mám právě 20 šoupálků, což není tak špatné.


Šoupálek dlouhoprstý (Certhia familiaris).


11.- 12.3.2017: Víkendový průvodce i kroužkovatel
Sobota 11. března
Je to tady. Dnes si mám hrát na průvodce trojice cizinců za neobvyklými ptačími druhy jihu Moravy. Včera jsem zběžně některé lokality navštívil a propadl jsem zoufalství. Bylo zataženo, foukal silný a hlavně ledový vítr a po husách nebylo nikde ani památky. Až na Věstonické zdrži jsem našel na závěr obhlídky asi 1500 hus polních/tundrových. Dnes tedy vyjíždím se smíšenými pocity a bojím se, že těm třem birderům nebudu mít co nabídnout. Obloha je ale polojasná, brzy se na ní pohupuje Oskar a vane jen mírný vítr.
Chlapíky mám vyzvednout v Horních Věstonicích. Tradičně jsem na místě o něco dříve, pozoruji rehka domácího a všímám si, že z polí mezi dědinou a nádržemi se ozývají husy. Zdá se, že se změnou počasí se opět daly do pohybu a přece jen nějaké uvidíme. Jsou to převážně husy polní/tundrové a chlapíci jsou jimi nadšeni, protože husy tundrové ještě neviděli. Máme před sebou tak 1500 ptáků, běločelek je jen několik desítek. Objíždíme celé pole a husy znovu pozorujeme kousek od rybárny. Pak se jdeme podívat ke břehu střední nádrže do míst s betonovými ostrůvky. Chlapi jsou opět nadšeni, tentokrát racky bělohlavými a morčáky velkými. Ještě větší nadšení se ale projevuje u mě, protože se kousek od Kostelního ostrůvku mačká na vodě dobře pět tisíc hus, z nich asi třetina je běločelých. V tuto hodinu jsou obvykle husy na pastvě. Je tedy jasné, že jde o ptáky, kteří tu nenocovali, ale právě přilétli z jihu. Přesouváme se k propustím, abychom husy prohlédli. Během pozorování se na obloze objevují orli mořští. V jednu chvíli jich nad vodou krouží osm. Další obdivné výkřiky kolegů mi dělají radost.
Pak je beru k Nesytu. Chtějí vidět strakapouda jižního a já si říkám, že by se třeba někde v Sedleci mohl ukázat. Před tím je ale vedu na pozorovatelnu na kraji obce. Na vodě je asi tisícovka hus a další přilétají (husa tundrová 500 ex., husa běločelá 700 ex.). V jejich blízkosti plave 20 husic liščích. Prohlížím pozorně všechny ptáky a nalézám bernešku rudokrkou, jeden z cílových druhů naší výpravy. Tentokrát si s chlapy musím plácnout dlaní. Zdá se mi ale, že jsem u jedné z hus postřehl znaky dospělé husy malé. Naneštěstí ten pták stále odpočívá s hlavou složenou v křídle. Trpělivost ovšem přináší růže. Skutečně se jedná o husu malou. Nové potřásání rukama. Tomu říkám z pekla štěstí. Husy zvedá orel mořský, přeskupují se a odlétají dál na vodu. Byli jsme tu v pravou chvíli. Takhle úspěšný start výpravy jsem po včerejším debaklu nečekal.
Před obědem je beru do lomu u Klentnice, kde nás zpěvem vítá přepeřující zedníček skalní. Pár fotek, několik chvil nádherného pozorování pod slunečnou oblohou a zedníček odlétá kamsi k Martince. Dnešní timing mi až vyráží dech. Chlapíci jdou na oběd a já se jdu ještě projít ke Strachotínu, kde na vodním kanálu pozoruji konipasa horského.
Po obědě a strkapoudovi jižním přímo ve vesnici chtějí navštívit alespoň na skok Rakousko. V první dědině za hranicemi dáváme kafe a jedeme zase k nám, tentokrát do zámeckého parku v Lednici. Moc se jim tu líbí. Škoda jen, že nocoviště kalousů je už opuštěné. No a závěr dne trávíme u sila v Šakvicích. Se západem slunce se prudce ochlazuje. To, že se nám místní raroh neukazuje, je jediným neúspěchem dnešního dne.

Neděle 12. března
Další den ráno panuje chladné počasí po jasné noci. Několik dopoledních hodin trávíme v lužním lese na kraji Ivaně. Ze všech stran se ozývá bubnování šplhavců a jejich křik. Pro birdery ze západu jde o atraktivní druhy - strakapoud prostřední, datel černý, strakapoud velký, žluna zelená... Stále je na co se dívat. Před polednem se s výletníky loučím a spěchám zpět do Brna. Něco k jídlu, vyměnit vybavení a hurá do lesa nad Soběšice, kde na mě čekají šoupálci dlouhoprstí. Hodně fouká a prošvihl jsem ranní hodiny, kdy je ptačí aktivita nejvýraznější. V následujících téměř pěti hodinách chytám a kroužkuji jen tři nové ptáky, v ruce kontroluji jednoho z minulého týdne a dalekohledem dalšího. Náročný víkend je za mnou a když se ohlédnu zpět, nebylo to zase tak špatné, jak to na začátku vypadalo. :)


Husa velká (Anser anser) - jediný druh husy, který u nás hnízdí.


4.- 5.3.2017: V lese za šoupálky dlouhoprstými
Sobota 4. března
Od 1. března je možné chytat šoupálky do projektu RAS. Někteří nedočkavci využili ideálního počasí ke konci února a už začali. Já musel bohužel počkat až do tohoto víkendu, na který jsou hlášeny sice nezvykle vysoké teploty, ale také silný nárazový vítr. Ale je to jedno, stejně to chci zkusit. Vstávám stejně jako do práce, venku je šero, zataženo a ještě tak moc nefouká. V šest už parkuji u zastávky U Buku a mířím do lesa. Ozývají se pěnkavy a brhlíci. Scházím dolů ke studánce Jaromíra Tomečka a hned kousek za ní slyším prvního šoupálka dlouhoprstého. Bomba, říkám si, deset minut a můžu ho mít. Stavím monofilamentovou šestku, hážu pod ni přehrávač a čekám. Šoupálek krásně reaguje, přilétá se podívat trochu níž a stále zpívá. Pak se ale vrací téměř do korun dubů a sice zpívá, ale dolů už neslétá. Čekám deset, dvacet minut, vypínám hraní, pouštím ho jen občas, ale šoupálkovi se do sítě nechce. Ono to tak lehké přece jen nebude. Balím a přecházím asi o sto metrů dál, kde jsem při procházce s klukama minulý týden také jednoho slyšel.
Situace se opakuje. Naprosto stejný scénář. Šoupálek spontánně zpívá, ale do sítě se mu nechce. Začínám propadat pesimismu. Beru to přes les dolů směrem k jezírku u cesty zvané Melatín. Vodní hladina malého rybníčka je stále ještě pod ledem. Na kopci na druhé straně cesty jsem loni v létě jednoho šoupálka chytil. Šplhám se tam podívat, protože odsud zaznívá jeho zpěv. A zase to stejné. Šoupálek zpívá, dolů však neslétá. Pozoruji hejnko sýkor pohybujících se korunami, za kterými startuje krahujec. Z protějšího svahu volá datel, ozývá se brávník, sojka a žluna zelená. K severu protahuje smíšené hejno dvou set hus polních a běločelých. Vzdávám to.
Procházím lesem a naslouchám. Míjím známá místa, kde jsem se vloni věnoval králíčkům ohnivým. Už se na ně těším. Blížím se k Jezírku, objektu patřícímu k Lipce. K severu tentokrát táhne 16 hus polních a na uschlé větvi přímo u silnice bubnuje strakapoud malý. Toho bych tu nečekal. Nad lesem dokonce protahuje 19 čejek. Kousek za Jezírkem, v místech, kde jsem vloni chytil oba naše králíčky, se konečně ozývá další šoupálek dlouhoprstý. Natahuji síť a konečně ho mám. Po čtyřech hodinách první šoupálek, ale radost mi udělal. Nebyl jsem tu zbytečně. Obloha je teď čistě modrá a teplota stoupá. Také vítr sílí a mává korunami stromů. Poslouchám hlasy křivek. Pomalu se vracím k místu, kde jsem začal. První šoupálek tam stále zpívá. Nedá mi, abych síť nenatáhnul ještě jednou, ale tento opeřenec svůj názor nemění. Tak trochu ušlapaný po pěti hodinách nasedám zase do auta. Rozjezd je to rozpačitý, ale nějak se začít musí.

Neděle 5. března
Oproti včerejšku vstávám o půl hodiny později. Venku panuje šero pod zataženou oblohou. Ale vzduch je vlahý. Na parkovišti U Buku jsem v 6:15. Zdá se mi, že dnes je tu mnohem živěji. Ozývá se zpěv pěnkav, uhelníčků a čížků, tvrdé tóny dlasků, dokonce už koncertuje i drozd zpěvný a ze skupin jehličnanů zaznívají hlasy králíčků obecných. Štráduju lesní cestou a naslouchám, občas zahrají dvě tři strofy šoupálka dlouhoprstého. Ani ne za půl hodinky mi jeden odpovídá. Natahuji síť, šoupálek stále zpívá a nakonec se do ní chytá. Tak dnes to opravdu začíná mnohem nadějněji než včera. V následujících hodinách si všímám, že se šoupálci mnohdy přilétnou podívat, ale neozývají se. Někteří se pak vytratí bez jakékoliv reakce a jiní se, aniž by zazpívali, do několika minut chytají. Až ten poslední se opět chytá se zpěvem.
V lese je příjemně, obloha se postupně projasňuje a teplota stoupá. Na několika místech se svými prapodivnými zvuky a skřeky projevují sojky, jinde z vrcholu stromu pronáší své uhlazené tóny brávník, káně v prudkých houpácích tančí nad pasekami a tokají, těsně nad stromy proletuje jestřáb a dvakrát na mě nervózně pokřikují veverky. Ten hlas přece znám, říkám si, když z jedné oplocenky vzlétá dvojice ptáků velikosti kosa. Sedají na blízký modřín a já si můžu ověřit, že mě sluch nešálil, je to dvojice elegantních cvrčal, ptáků, které u nás na jihu po většinu roku není vidět. Dokonce si pod ně sedá drozd zpěvný, takže mám dokonalé srovnání. V jednom stařičkém a teď už hodně prořídlém porostu dubů tokají žluny šedé. Bubnování šplhavců je ostatně slyšet co chvíli. Stejně jako včera táhne k severu hejno hus – tentokrát jsou to husy velké a je jich 40.
Končím v poledne s pěti okroužkovanými šoupálky dlouhoprstými. Kéž by to tak šlo pokaždé.


Šoupálek dlouhoprstý (Certhia familiaris).


26.2.2017: Za čejkami a kulíky zlatými do polí
Domácí lazaret virózami zničených potomků přetrvává v nezměněné podobě i dnes. Neplánoval jsem terén, ale u maródů se s Pepem vystřídáme a dopolední službu si bere ona. Proto sedám do auta a jedu se projít kousek pod Brno do polí v okolí Blučiny. Na avifu se objevují hlášení prvních kulíků zlatých a dokonce i jespáků bojovných. Řekl bych, že na kulíky bych také mohl narazit.
Z dálnice sjíždím na Blučinu, pokračuji kousek na Měnín a pak vyjíždím po panelové cestě k nejvyššímu bodu v okolí s kótou 213 m n.m. Odsud je nádherný výhled jižním a východním směrem. Severně mám uměle vytvořený mokřad u Albrechtova a na východě se prostírá rozlehlé ploché pole s loužemi po roztátém sněhu. Na turistické mapě je tento lán označen názvem „rybník“. Jsou po něm rozesety stovky černobílých čejek a další stovky malých tmavých špačků. Občas se čejky zvednou a právě při jednom takovém vzletu se ve vzduchu objevuje malé hejnko devíti kulíků zlatých. No vida. Sedají k jedné z louží. Jdu přes pole, překonávám Šitbořický potok a pouštím se po břehu další strouhy zarostlé rákosem. Z remízků zpívají strnadi obecní a nad ozimem se prohánějí skřivani. Čejek počítám 530. Hejnko kulíků zlatých se vytratilo, ale o kus dále nacházím další dva. Na třech místech u strouhy plaším nutrie. Dnes je venku docela příjemně. Vítr je slabý a teplota je někde u pěti stupňů nad nulou. Prohlížím si káně přeletující kolem nebo sedící v poli. Mezi čejkami odpočívá jedna husa velká. Na drátech vysokého napětí sedí tři desítky doupňáků. Pak se pískáním ozve jeden ze zbývajících kulíků zlatých. Jeho hlas mě přenáší do severské tundry v Laponsku. Utíká to. Už je to pět let, co jsem tam byl naposledy. Překonávám Moutnický potok a obloukem se vracím k autu. Bez patnácti minut jsem tu byl dvě hodiny.
Přejíždím zase na druhou stranu dálnice a parkuji u podmáčených polí na kraji Blučiny. Za nějaký měsíc si tu opět vyzkouším odchyt chřástalů vodních a kropenatých. Už se na ty noci časného jara těším. Z drátů mě pozoruje ťuhýk šedý a nad posečenou loukou se i tady prohánějí skřivani. Po betonové lávce přecházím Litavu k místnímu umělému mokřadu a nahlížím do polí severně od něj. Sedí tu dalších 250 čejek a stovky špačků. Na obloze se objevuje osamělá husa velká a po chvíli i devět kulíků zlatých. Nejspíš půjde o stejné ptáky jako před chvílí u Měnína. Z Litavy se zvedají kachny a s nimi nejprve samec ostralky a pak samice morčáka velkého. Jsem zvědavý, jak to tu bude za měsíc vypadat. K autu se vracím před polednem. Byla to příjemná dopolední vycházka.


Čejky chocholaté (Vanellus vanellus) v polích a zpět skřivanů - to je začátek jara.


25.2.2017: Koukání do hus
Už jen několik dní zbývá do začátku RASových termínů některých časných druhů ptáků. Příležitostí vyrazit za birdwatchingem bude méně. Proto je třeba využít posledních příležitostí. Obloha je jako vymetená a na ulici zpívají pěnkavy a kosi. Husy z minulého týdne mě navnadily a já bez přemýšlení mířím pod Pálavu. Ještě než opouštím městské ulice, všímám si v 7:15 u Svratky na Vídeňské klínu husí táhnoucích k severu. Jsou jich dobře tři stovky. S jarním počasím se už dávají do pohybu směrem ke hnízdištím.
O dvacet minut později sjíždím na pole u Pohořelic. Fouká čerstvý Z vítr, je dost zima, ale slunce svítí a z čistě modré oblohy se ozývá zpěv skřivana. Také na sloupku oplocenky prozpěvuje konopka. Na hnojišti poskakuje 12 špačků a v jeho okolí hledají potravu první letošní konipasi bílí (5 ex.). Zjišťuji, že na poli sedí tři menší skupiny hus – tundrové (18 ex.), běločelé (12 ex.) a velké (24 ex.). Kus dál k východu táhnou k severu další klíny husí. Chvíli je zkouším sledovat, protože se mi zdá, že jdou na přistání, ale pokračují dál k SZ.
Chci se podívat na pole před Drnholcem, ale cestou mě zaujal plnící se Novoveský rybník. Sice na něm nejsou husy, ale v jeho západním cípu je bílý flek několika stovek racků. Parkuji u silnice na Vlasatice a jdu se projít ke břehu. Cestou potkávám zpívající strnady obecné. Podél vypuštěných břehů jsou na mělčině asi dvě stovky kachen. Na jejich okraji je pěkné malé hejnko devíti husic liščích. Racci jsou hodně daleko, v jednom chumlu posedává 250 racků chechtavých a 150 racků bouřních. Mezi nimi a pak rozptýleně na celém rybníku počítám asi 180 racků bělohlavých. I tady kolem mě přeletuje konipas bílý. Pokud se rybník rychle napustí, mohl by být zajímavý i pro husy, ještě než odletí, protože ostatní rybníky jsou stále ještě pod ledem.
Pole u Drnholce se zdá být prázdné, tak pokračuji na hráz mezi Mušovskou zdrží a Dyjí. Pod přelivem je oko s několika desítkami chocholaček, lysek a poláků velkých, ale na Dyji nějakých 800 m proti proudu od hráze to žije. Dyje je od těch míst až po hráz pod ledem. Dál už je nezamrzlá a právě tam jsou vidět desítky morčáků malých a velkých a stovky kachen. Po pravém břehu řeky se vydávám na menší procházku. Je to nádhera. Na ledě sedí desítky kormoránů, morčáků velkých a racků bělohlavých. Nacházím žlutý a červený odečíták, ale racci jsou bohužel mimo moje schopnosti. Morčáků malých je na vodě 170 a morčáků velkých 270. Mezi stovkami lysek a kachen ohnivě září hlavy jedenácti samců zrzohlávek. Podél protějšího břehu přeletuje několik volavek bílých a ve vzduchu se objevují husy. Některé pokračují dál na Novomlýnské nádrže, ale část jich sedá do pole, kde jsem před hodinou nic neviděl. Je čas se tam ještě jednou porozhlédnout. V ledu u břehu leží zamrzlý úhoř.
Když vystupuji z auta, je téměř bezvětří. Slunce svítí na zelenající se ozim, nad kterým zpívají skřivani. Po poli pobíhá stovka čejek a pět stovek špačků. Husy jsou ještě o kus dál, může jich být asi 2500, ale jsou proti slunci (třetina tvoří husy tundrové, dvě třetiny běločelé). Stejně se po chvilce zvedají, několik desítek se jich vrací a zbytek letí k nádržím. Hlína podél polní cesty vedoucí k řece je pokryta otisky husích nohou. Škoda, že se tu dnes nepasou.
Pak už parkuji na rozšířené koruně hráze mezi Mušovskou a Věstonickou nádrží. Hladina Věstonické nádrže je rozmrzlá až k ostrůvkům a kus za ně. Těsně před ostrůvky se táhne pruh odpočívajících husí. Slunce ostře svítí a husy jsou dost daleko. Nestojím tu ani deset minut, když přijíždí Mirek Nacházel. U vedlejšího mostního pilíře stojí u stativáku Jarda Vlach. Husy jsou neklidné, a co chvíli se přeskupují a přeletují. Mirek nachází bernešku bělolící. Já brejlím do okuláru a snažím se důkladně prohlížet vše, na co přijdu. Jarda se přichází zeptat, jestli něco nemáme a sděluje nám, že před chvílí pozoroval bernešku rudokrkou. Čučíme do okulárů a jezdíme dalekohledy ze strany na stranu. Levé oko už mám dost vytahané. Pak narážím na husu malou. Jako vždy mě na sebe upozornila tvarem a rozsahem bílé skvrny na čele, žlutým kroužkem kolem oka a malou hlavou s drobným zobákem. I krk je kratší a silnější, i když ho má natažený. Bílá skvrna je v horní části úzká a špičatá. Pouštím Mirka ke svému stativáku, ale než husu nachází, všechny se zvedají a zase se přeskupují. Škoda. Nevzdáváme to a dál do nich brejlíme. Na jedné běločelce objevuji černý límec s bílými písmeny, ale na tuhle vzdálenost je to bez šance. Pak oba naráz nalézáme bernešku rudokrkou. Všechny husy jsou teď těsně před ostrůvkem, to znamená zhruba 750 m daleko. Husy velké se v párech zdržují přímo na ostrůvku. Odhadem před sebou máme tak 11000 ptáků, z nichž minimálně třetinu tvoří husy tundrové. Je to tak každý rok v předjaří. Znovu narážím na tu stejnou husu se znaky husy malé. Tentokrát ji pozoruje Mirek déle a na chvilku ji vidí i Jarda. Na tuhle vzdálenost je to opravdu na hraně, ale její znaky jsou zřetelné. Dokonce i ten žlutý oční kroužek několikrát zasvítí. Jsem přesvědčen, že se jedná o dospělou husu malou. Teď už mám levé oko opravdu jak šnek a když se odlepím od stativáku, vidím dvojitě. Je po dvanácté. Stáli jsme tu půl druhé hodiny. Loučíme se a já mířím zase k Brnu.


Na přelomu února a března se vždy ve větších počtech pod Pálavou objevují husy polní/tundrové.


18.2.2017: Jak jsem potkal husy
Moje nejasná představa o sobotním dopoledni v terénu nabývá konkrétních tvarů těsně poté, co najíždím na dálnici směr Břeclav. Od východu mě puklinou v souvislé šedivé oblačnosti pozoruje několik slunečních paprsků. Je mlhavo a podél silnic jsou už jen zbytky sněhu. Teplota se právě teď drží dva stupínky nad nulou, ale v posledních několika dnech byl ranní mráz po poledni střídán šesti i sedmi stupni, téměř všechen sníh vzal za své a ve vzduchu bylo cítit jaro. Dnes tomu není jinak. Před domem mě vítal rozezpívaný sbor čížků a u sólového partu se střídal kos a dlask.
Z dálnice sjíždím u podmáčených luk na kraji Blučiny. Na poli za potokem už posedávají dvě čejky, na posečené louce pobíhají bažanti a nade mnou táhne k jihu zhruba 30 běločelek střídaných třemi páry mohutnějších a světlejších hus velkých. Nebude to dlouho trvat a budou tu pokřikovat vodouši rudonozí.
Vracím se na dálnici, sjíždím z ní na Hustopeče a pokračuji po okresce. U Rakvic dálnici přejíždím na druhou stranu a jdu se projít podél Trkmanky. Nízko nad terénem loví luňák červený, ve vzduchu se občas objeví několik špačků a z říčky vzlétají kachny a čírky obecné. Chtěl jsem se podívat do polí kolem Velkých Bílovic po husách, ale od SZ právě přilétají početná hejna a sedají spíš někam blíže Velkým Pavlovicím. Část jich sice pokračuje ještě dál k jihu, ale většina se točí nad poli před Pavlovicemi a sedá. Vyrážím za nimi.
Husy sedí v roztahaném hejnu vpravo od silnice před Velkými Pavlovicemi. Kdybych zastavil, tak bych je vyplašil a to nechci. Jedu pořád dál a zastavuji až u místního polního letiště. Husy mám teď dost daleko, ale nezvedl jsem je a viditelné jsou taky. Rychle ke stativáku. Přilétají další klíny ptáků. Husy jako by mi chtěly vyjít vstříc, se začínají posunovat mým směrem. Po desítkách přeletují a přistávají v důlku přesně přede mnou. Ty nejvzdálenější jsou ode mě asi 400 m, ale během hodinky jich mám v dosahu stativáku 3600. Převládají husy běločelé, ale i tundrových je pětistovka. Jak tak šmejdím prodlouženým okem ze strany na stranu, nacházím dvojici bernešek rudokrkých. V hejnu jsou nápadné a tak se vcelku daří i fotodokumentace, i kratší video. Pátrám po límcích. Namísto nich mi bouchne do očí pták, kterého už jsem dost dlouho neviděl – má malou tmavou hlavu a krk, drobný trojúhelníkový růžový zobák, výrazný žlutý kroužek kolem oka a bílou skvrnu sahající až nad oči s typicky zalomeným okrajem při pohledu z boku – dospělá husa malá! Je drobnější než okolní běločelky, má kratší krk a jen několik malých tmavých skvrnek na spodině. I ta křídla přesahují ocas. Bernešky jsem dokázal najít v hledáčku foťáku, ale tohoto ptáka si musím hlídat stativákem. Ve foťáku ji vůbec nevidím a tak jen střílím na slepo několik obrázků. Nejspíš z toho nic nebude, protože když ji hledám po snaze o fotku, shledávám, že je ke mně otočena zadkem a odchází. Ještě asi deset minut si ji prohlížím a pokračuji dál. Husy jsou stále v pohybu. Bernešky jsou už téměř u vesnice. Nesměle se ozývají skřivani a v jeden moment se nad hejnem ve vzduchu zastavuje 11 kormoránů. Mávají křídli a stojí na jednom místě. Pak pokračují k severu. Jen několik desítek metrů od pravého konce hejna narážím o chvíli později na další husu malou. Opět dokonalé znaky dospělého ptáka. Hlava se jí při krmení vždy jen krátce vztyčí, aby prohlédla okolí a zase pokračuje v pastvě. Vedle ní se ale zvedá další hlava stejných proporcí, ale jen s nepatrně menším rozsahem bílé na čele. Nakonec se obě husy dostávají ze zákrytu dalších ptáků a já mám před sebou tentokrát dvě husy malé! O určení nemám nejmenší pochybnost, ale kdyby se podařila alespoň nějaká fotodokumentace, bylo by to velké plus. Tito dva ptáci jsou ještě dál, než předchozí husa malá. Tvoří až zadní lem hejna. Uvidíme, jestli z těch pokusů na slepo doma na počítači něco vyleze. Jako už po sté si stýskám, jak dokonalé by bylo, kdybych dokázal nějak zaznamenat to, co vidím stativákem. Jenže tohle je stále ještě utopie. Po půldruhé hodině se s husami loučím. Límec žádný, ale jinak… paráda. Ujíždím pár stovek metrů, abych za mírnou terénní vlnou našel další zhruba čtyři tisíce husí. Tohle si nemůžu nechat ujít. Parkuji, chystám stativák a projíždím ptáky. Tady je tundrových hus dobře 1500 a hus velkých zhruba padesátka. Opět žádný límec, ale nacházím už třetí bernešku rudokrkou. Zajímavostí je jedna podivně flekatá běločelka a jiná s bílou skvrnou vybíhající ve dvě rozsáhlé bílé skvrny na tvářích po stranách zobáku. Tentokrát dávám ptákům už jen půl hodinky. Dává se do mě zima, pofukuje mírný, ale studený severní vítr a já tu postávám už druhou hodinku. Tak fajn, díky moc za příjemné překvapení, děkuji husám a odjíždím.
U Nových Mlýnů se dostávám se spodní nádrži. Po celou cestu podél břehu až do Šakvic nenacházím ani kousek volné vodní hladiny. Trochu krkolomně díky uzavírce silnic přejíždím k hrázi u Dolních Věstonic. Na vodním oku pod přepadem jsou tisíce ptáků – kachny, chocholačky, lysky, desítky hoholů a střízlivým odhadem 550 hvízdáků. Dokonalý mix. Na ledě postávají kopřivky a samec lžičáka. Dušan Boucný, který se s foťákem u oka kochá tou přehlídkou, mě upozorňuje na racka bělohlavého s odečítákem. Má žlutý kroužek s kódem PCNZ, další pták se žlutým kroužkem má kód X119 a posledního odečítám s červeným kroužkem 044P. Pěkné. U zábradlí míří stativákem mezi kachny i Pavel Albert, který dnes začal na vedlejší hrázi už v půl šesté. Ráno před kostelíkem viděl dvojici bernešek bělolících. Kuriozitou je osamělý bruslař, který brázdí hladinu střední nádrže mezi rozsáhlými loužemi vody s klackem v ruce. Má odvahu.
Cestou zpět se mi daří najít mezeru mezi auty a parkuji ještě u propusti mezi horní a střední nádrží. Stovky kachen, desítky tokajících hoholů, několik desítek hus velkých v párech, desítka hvízdáků, dva samci ostralek a zrzohlávka. I tady by se dalo hodiny postávat a čekat na přílet hus vracejících se na vodu. Na ledě je překvapivě hodně racků bouřních a chechtavých. No nic, je jedna po poledni. Je čas vyrazit k domovu.


Dokumentační video dvojice bernešek rudokrkých (Branta ruficollis).


11.2.2017: Strnadi, káně, straky, strnadi, káně, straky...
Kafe, osolený chleba s máslem a za okny zatažená obloha. Po stranách ulice jsou hromady namrzlého sněhu. Škrábu námrazu z oken auta, vycouvávám z naší ulice stoupající prudce k lesu a opouštím Pístovice. Ještě ve Vyškově si myslím, že jedu k Tovačovu, ale překvapuje mě, že nenajíždím na dálnici, ale pokračuji po okresce k východu. Ruce pak točí volantem vpravo na Topolany a já už začínám tušit, co mi podvědomí připravilo na následujících pár hodin.
Hned za dálnicí, kterou podjíždím, je na kraji vesnice něco jako malý suchý poldr, terénní deprese zarostlá trsy rákosu s keři podél zvýšených břehů. Je tu klid. Slézám k rákosu, odkud se zvedají tři bažanti. Nad hlavou mi kráká šedivka a na poli sedí káně. Registruji čimčarání vrabců z hustých křovin v jižní části poldru a všímám si opeřenců sedících v korunách topolů. Jsou dost vysoko a daleko a tak se vracím pro stativák, abych si je důkladně prohlédl. Vrabců polních jsou tu asi dvě desítky, ale zbylých 130 ptáků jsou strnadi obecní. Povídají si spolu a zlehka si pozpěvují. Kousek od nich sedí dva špačci. Jaro je na spadnutí, i když to tak zatím nevypadá. Je to ale cítit ve vzduchu. Pokračuji polní cestou dál. Myslivci tu mají udržovaný zásyp, od kterého se zvedá další padesátka strnadů obecných a několik pěnkav. Z topolu teď pokřikuje strakapoud velký a ostře pohvizduje dlask. Za křovinatým remízkem začíná nedávno vybudovaný biokoridor táhnoucí se nejprve k západu, který pak zahýbá k jihu a po 3700 m končí kousek od mého odchytového místa nad Zouvalkou.
Teď už vím, kam mám jet dál. Odbočuji na úzkou asfaltku kroutící se mezi remízky a poli. Teď je tu neuvěřitelně mrtvo. Jediným létajícím objektem ve vzduchu je dron, kterého prohání nad remízky nějaký chlapík s autem. Na zasněžených polích jsou vidět jen káně a zajíci. Šedivá obloha, namrzlý sníh a silnička bez provozu umocňují můj pocit, že jsem se ocitl na konci světa, pocit zvláštní teskné osamělosti. Zastavuji až na druhém konci onoho 3700 dlouhého pásu křovin a jdu se projít ke svému odchytovému stanovišti. Sníh mě udrží vždy jen několik kroků, pak se bořím po kotníky. Je tu mrtvo. Těším se na konec léta, až tu budu zase trávit nejednu noc s osmnáctkou. Připusuji si tři káně, dvojici strak a to je vše.
Napojuji se na silnici sjíždějící z kopce k Vyškovu, ale před krajem města se pouštím po další úzké asfaltce lemující dálnici na Kroměříž. Opět se dostávám k jiné části biorokoridoru, v jehož blízkosti poskakuje 12 strak. Prohlížím holé travnaté krajnice s odtátým sněhem, jestli nenarazím na nějakého zajímavého opeřence, ale potkávám jen kosy a kvíčaly hodující na zbytcích ptačího zobu. Asfaltka provází dálnici, jen provoz je tu nulový. Paralelní dimenze k uspěchané době pár metrů ode mě. Opouštím ji silničkou podél Medlovického potoka s řadou drobných vodních plošek, které jsou teď pod ledem. Projíždím Medlovice a dostávám se k velkému hnojišti v polích, které jsem našel asi před měsícem.
Z oblohy se sypou drobné sněhové krupky. Panuje příšeří. Z pole křičí káně a ze stromů podél cesty přilétá chřestivé stračí čak čak. Z hnojiště se kouří. Poskakují po něm strnadi obecní. Dnes je venku opravdu mrtvo. Strnadi, káně, straky, strnadi, káně, kvíčaly. Ale proč ne. I tuhle podobu může mít pozorování ptáků. Nevadí mi to, ale už se opravdu těším na jaro.
Otáčím to. Po stejné asfaltce znovu objíždím ten stejný biokoridor. Někdy v půl jedenácté pak sjíždím na Vyškov. Lahev vína v Lidlu a zpět do Pístovic. Jaro může přijít náhle, je třeba pustit se do ořezu jabloní. Natáhnu síť, vyšplhám do korun a budu se tam pohupovat jako zapomenuté oschlé jablko.


Další z řady minimalistických fotek, které si teď jako jediné vozím z terénu - straka obecná (Pica pica).


4.2.2017: Náznaky jara
Za poslední dva dny zase přibylo něco sněhu, ale teplota vyskočila nad nulu a tak sníh taje, je mokro a čvachtavo, a navíc je slunce skryto díky inverzi šedivou nízkou oblačností. Zkrátka žádná sláva. Ty dva tři stupínky nad nulou probraly z mrazivé letargie ptáky. Zpěvem se ozývají koňadry, červenky a kosi, pokřikují brhlíci a šplhavci začali s bubnováním.
Něco před osmou vyjíždím opět k jihu. V mělké vodě Svratky stojí u mostu na Vídeňské tři volavky bílé a čekají na kořist.
Ani tentokrát si neodpouštím oblíbené hnojiště pod Pohořelicemi. Už cestou k němu potkávám první desítku skřivanů, hejno šedesáti konopek a přímo na hnojišti trojici lindušek lučních. Jen co vystoupím z auta, registruji hlasy hejna severských husí. Jsou ode mě asi kilometr na poli a hlasitě si mezi sebou povídají. Beru stativák a podél oplocenky jim jdu kousek naproti. Napřed sto metrů, pak ještě a ještě jednou. I tak je mám stále dost daleko, ale nechci je zbytečně plašit a tak na si je prohlížím zhruba z půlkilometrové vzdálenosti. Je opar a husy jsou dost nahloučeny u sebe. Ozývají se další přeletující skřivani. Jeden se dokonce naplno rozezpíval. Mezi husami opět převládají běločelky (7500 ex.), hus tundrových i velkých je jen několik desítek. U stativáku přešlapuji téměř dvě hodiny. Viditelnost není moc dobrá, ale užívám si volné dopoledne s prvními náznaky jara. Kolem hus posedávají na kůlech oplocenky káně a přímo v hejnu bíle svítí dvojice racků bouřních a jeden bělohlavý. Při zpáteční cestě měkkým sněhem se od hnojiště zvedá snad 150 konopek a před nájezdem na silnici vidím dalších 30 skřivanů.
U cesty na Drnholec, kam se zajíždím mrknout proto, abych zjistil, jestli tu také nejsou nějaké husy, mě čeká jen hejno vrabců polních a ťuhýk šedý. Mezi Dyjí a Mušovskou zdrží není žádná volná hladina a tak pokračuji k hrázi mezi zdrží Mušovskou a Věstonickou.
Plocha volné hladiny je o něco větší než před týdnem. Podél krajnic leží zbytky asi desítky lysek, které tu v hustém provozu neohroženě přecházejí z jedné strany silnice na druhou. Na husy mám smůlu. Je kolem jedenácté, ale na vodě je zase jen asi 60 hus velkých. Slézám pod hráz. Všude kolem se povalují ulity sláviček, kterými se tu potápivé kachny živí. Kachen jsou tu stovky. Nacházím mezi nimi trojici kaholek, hoholku, nějakou tu čírku obecnou, ostralku a hvízdáka. Hoholů je opět přes stovku. Husy se neukazují ani během následující hodinky a tak se jedu mrknout ještě ke hrázi u Dolních Věstonic.
Tady je také oko vodní hladiny našlapané kachnami. Zkrátka drůbežárna s další stovkou hoholů. Cestou kolem vinohradu před Pernou potkávám mezi kvíčalami asi patnáct špačků. To už mířím ke Klentnici, abych jen krátce nahlédl do lomu. A mám štěstí. Zedníčka nacházím po chvilce prohlížení skalních stěn. Dokonce slétává jen kousek ode mě. Krásné setkání.
Poslední kratičká zastávka u hráze, kde jsem byl před dvěma hodinama. Husy se napojit zatím nepřilétly. Tož tak. Je čas k návratu.


Hoholka lední (Clangula hyemalis) na střední nádrži VDNM.


28.1.2017: Počasí pro skutečné nadšence
Když dnes vyjíždím pod zataženou šedivou oblohu a do ulic ztrácejících se v mírné mlze, říkám si, že se ještě pořád můžu vrátit. Někam do úrovně Modřic se dostávám setrvačností, za kterou ještě pořád může moje nerozhodnost. Když už jsem se ale dokopal k akci, rušit to nebudu a pokračuji dál k jihu. Ještě pořád se to může nějak vystříbřit. Do protivky míří k Brnu ještě teď po osmé hodině skupinky havranů.
Krajina se i tady mimo městské ulice ztrácí v řídké mlze a panuje ušpiněné příšeří. Sjíždím ke svému oblíbenému hnojišti pod Pohořelicemi. Scénář minulého týdne se sice opakuje, ale jen v hodně zředěné podobě. Z větrolamu vzlétá káně, objevuje se hejnko konopek i strnad rákosní. Konopek je asi 25, strnad je sám, linduška luční na hnojišti je také jen jedna a skřivan se neukazuje žádný. Navíc je nepříjemně vlezlá zima a funí mrazivý vítr. Chvíli chodím kolem hnojiště a číhám, Ne, nic. Až při odjezdu potkávám u polní cesty jednoho zapomenutého skřivana.
Přejíždím přímo k propusti mezi horní a střední nádrží VDNM. Oko volné vodní hladiny je větší než před týdnem, led na jeho okrajích je v širokém pruhu ušpiněný husím trusem, ale husy tu nejsou, nepočítám-li několik desítek hus velkých na vodě. Tady profukuje opravdu nepříjemně a silnicí frčí jedno auto za druhým, stovky osobáků s polskou espézetkou, všichni s rakvemi na střechách míří lyžovat do hor. Náklaďáky třesou mostem a vítr stativákem.
Jedu mrknout do polí a husy nacházím tam, co minule. Hejno se právě zvedá a část ptáků míří na vodu. Většina ale zase sedá na zem. Může jich být přes 10 tisíc. Samozřejmě sedají do terénní deprese, kam moc vidět není. Širokým obloukem je objíždím. Husy jsou v klidu, mám dostatečnou vzdálenost, ze které je neruším. Stojím na kraji křovin. Celé hejno bohužel nevidím, ale jeho značnou část mám před sebou v ďolíku. Naprostou většinu tvoří husy běločelé. Z tundrových a velkých jsou vidět jen jednotlivé kusy, dohromady je jich jen pár desítek. Světla moc není a husy jsou místy nahusto nahloučeny za sebou. Koukám, že z druhé strany hejna také kdosi postává se stativákem. Husy většinou sedí a oždibují stébla vyrážejícího ozimu, která mají v dosahu nataženého krku. Postupně nalézám dvojici bernešek rudokrkých, každou v jiné části hejna. Škoda, že nemůžu husy přehlédnout všechny, ale nechci je plašit tím, že bych vylezl trochu výš. Menší skupiny jich odlétají směrem na Drnholec. Docela by mě zajímalo, kde se zdržuje ta dvojice hus sněžních, které tu byly tuto zimu několikrát pozorovány. Zima je nehorázná. Jsem navlečený, ale nohy a ruce mi za chvíli mrznou. Třepu se u stativáku, projíždím hejno sem a tam, ale za těchto podmínek už nic zajímavého nenacházím. Po půldruhé hodině lezu do auta, startuji a dlouho nechávám ruce nahřívat nad teplým vzduchem proudícím z palubní desky.
Polními cestami kolem divokých rybářských slumů pokračuji k Brodu nad Dyjí a nahlížím do polí před Drnholcem. Jestli tímto směrem mířily některé z hus, tak musely pokračovat ještě dál směr Znojmo. V autě konečně taju, a protože je něco po jedenácté, znovu mířím na hráz mezi horní a střední nádrž. Husy by se mohly začít přilétat napojit. Potkávám tu postavičku fotící cosi v propusti, ze které se klube Jarka Kačírková. Na druhé straně silnice hledí do stativáku Jirka Šafránek. Přijeli hromadnou dopravou a v tomto nečase sem dorazili pěšky. Tohle si vyžaduje pořádnou dávku nadšení. Objevuje se asi stovka běločelek, ale brzy zase odlétají. To, co Jarka fotila, je samice hohola točící se stále bezhlavě dokola na jednom místě pod propustí. Není ale chycená za nohu, spíše zmatená nějakou nemocí. Teprve teď si všímám také šesti mrtvých hus a dvojic lysek kolem ní. (?) Dává se do mě zima a blíží se poledne. Dnes už toho nečasu mám tak akorát. S dvojicí známých birderů se ani neloučím (omlouvám se za to), skáču do auta a v příhodném okamžiku využívám mezery v provozu a otáčím se zase zpět k severu, na Brno. Až večer na avifu zjišťuji, že měl včera u propustě Karel Šimeček štěstí na husu malou. Paráda! Tož zase příště. :)


Volavky popelavé (Ardea cinerea) lze za této zimy početně nalézt i ve městech podél řek.


22.1.2017: Podél Svratky v Brně
Máme tu další z řady slunečných mrazivých dnů. Je neděle a já klukům slíbil výšlap kolem Svratky. Vojtu mezitím sklátila chřipka a tak kolem deváté nasedáme do autobusu jen tři. Necháváme se vyhodit na Veslařské na zastávce Pod Jurankou. Vítá nás šumění jezu a pára stoupající z vody, která je dobře o deset stupňů teplejší než ledový vzduch. Na nejvyšších stromech podél břehů řeky hlídkují kormoráni, někteří sedí přímo u vody, někteří se potápí za potravou. Objevuje se první volavka bílá a dvě volavky popelavé. Než přicházíme k mostu v Pisárkách, potkáváme z vodních ptáků už jen kachny, potápku malou a deset morčáků velkých. Chlapi obsazují hřišťátko u Anthroposu, lezou po betonových kostrách dinosaurů, válí se ve sněhu a užívají si sněhové peřiny. Já obcházím pár skupinek jehličnanů a zkouším občas pustit hlas králíčka ohnivého. Během letošní výjimečné zimy se totiž na některých místech republiky tento druh rozhodl zimovat a bylo by zajímavé zjistit, kde všude. Reakci ovšem nezaznamenávám žádnou.
U mělčiny v místech, kde se ke Svratce zprava připojuje potok, loví skorec. Co chvíli neohroženě skáče do proudu. Je to krásná podívaná. Bílá skvrna na hrudi mu bíle září. Přibývají kachny, další morčáci velcí, dvojice potápek malých, občasná volavka popelavá a kousek za mostem u Pisáreckého tunelu odpočívá na břehu také samice lžičáka. Z lesa se ozývá bubnování strakapoudů, zpěv koňader a křik brhlíků. Nejatraktivnější úsek začíná pro kluky až za splavem na Riviéře. Svratka se tu kroutí a pravý břeh strmě šplhá vzhůru k Červenému kopci. Chlapi pořád buší do ledu, občas zakopnou, natáhnou se a pomalu sjíždějí do vody. Jsou jak z divokých vajec. Proti proudu letí další skupinky morčáků. Jedna samice se náhle zaráží v letu a padá do vody. O kousek níž po proudu si všímáme, že nemůže letět. Nejspíš narazila do nějakého ocelového lanka nataženého přes vodu a má teď poraněné křídlo. Pomoci ji bohužel nemůžeme, drží se v bezpečné vzdálenosti od nás a pluje s proudem.
Nacházíme dalšího skorce a na vysoký topol přilétá strakapoud prostřední. Přibližujeme se k Poříčí. Objevují se první racci chechtaví, labutě a jeden nebo dva racci bělohlaví. Počty morčáků velkých stoupají a na okrajích vybetonovaného říčního koryta postává desítka volavek bílých a stejný počet volavek popelavých. Končíme na mostě na Vídeňské. Pod ním se to hemží mandarinkami – je jich 25. Ušli jsme tři a půl kilometru a sečetli jsme 103 morčáků velkých a 80 kormoránů. Je znát, že tato zima je výjimečná, mrazivá a rozmrzlých úseků řek moc nebude. Kluci jsou ušlapaní, ale spokojení. Zimu nemám rád, ale klidně by si ještě pár takových dní pro nás mohla připravit.


Jen přepálená bílá skvrna uprostřed tmy - skorec vodní (Cinclus cinclus) ze Svratky v Pisárkách.


21.1.2017: Skřivani, bernešky a husy s límci
Už několikátý den panuje jasná obloha a teploty hluboko pod nulou. Většina vodních nádrží je beznadějně pod ledem, v polích leží sníh a jen některé úseky řek si zachovaly volnou hladinu. Za těchto podmínek jsem měl pocit, že husy jižní Moravu opustily někam dál k jihu, ale Jožka Chytil s Petrem Macháčkem jich minulý týden pod Pálavou sečetli přes 20000, takže tam nejspíš ještě pořád budou. Včerejší nerozhodnost, kam vyrazit, je tedy zaplašena. Jedu po delší době zase k jihu.
Do vymrzlého auta sedám někdy po půl osmé. Obloha je jasná a už nějakou chvíli svítí slunce. Dým z komínů stoupá přímo vzhůru, panuje téměř bezvětří. Svratka kolem Výstaviště je plná ptáků. Jsou na ní vidět morčáci velcí, kormoráni a volavky bílé. Zítra se sem musím podívat. V úrovni Rajhradu vidím nedaleko silnice na sněhu v poli šest pohybujících se krtinců – koroptví.
Netrvá to dlouho a míjím Pohořelice. Kde jinde začít zimní výlet k jihu než v poli u hnojiště? Z větrolamu vzlétá káně a další o kus dál. U hnojiště lezu z auta. Je lezavá zima. Zasněžené pole se zdá být až na skupinu srnčí prázdné, ale od hnojiště se ozývají lindušky luční a během chvilky přede mě sedá skupina skřivanů. Zkouším je prohlédnout a spočítat. Je jich asi pětadvacet. Z vysoké uschlé trávy u paty biokoridoru se krmí konopky obecné (40 ex.). Obcházím hnojiště, abych měl po světle lindušky. Cvakám jednu fotku za druhou. Všechny jsou to jen neuvěřitelné mazanice. Buď už vůbec neumím držet foťák, nebo se mi ta plastová krabice plná skla a elektroniky vysmívá. Tento pocit mám poslední dobou stále a bojuji s chutí pořádně se rozmáchnout a zahodit foťák někam daleko od sebe. Objevují se kvíčaly a čtveřice strnadů rákosních. Tak vida, i v té kose to tu docela žije. Drobnými pěvci v poli se bavím přes hodinu. Za celou tu dobu se ve vzduchu neobjevila ani jedna husa.
Rozhoduji se pro nádrže namísto polí směrem ke Znojmu. Oko nezamrzlé vodní hladiny pod propustí na Věstonické zdrži je malé a přecpané vodní havětí – stovky chocholaček, lysek, kachen, desítky hoholů a hus velkých. Daleko na Mušovské zdrži sedí uprostřed bílé ledové pláně asi 1300 hus běločelých a 50 tundrových. Jsou ale daleko i pro stativák a tak si jdu prohlížet vodní oko. Brzy nacházím na jejím kraji odpočívat na ledu dvojici límcovaných hus velkých. Těch jsou tu asi čtyři stovky. Dlouhé desítky minut na ně mám namířené oko stativáku, abych odečetl písmeno, které mi chybí do kompletního kódu. Husy mají hlavy pod křídlem a odpočívají. Mezitím se na mostě objevují další postavičky s dalekohledy a v zorném poli se mi na chvilku ukazuje lovící hoholka. Konečně mám límce kompletní (doma zjišťuji, že jde o pár límcovaný v květnu 2015 v Německu). Zpod hráze lezu na její korunu, abych se trochu zahřál na slunci. Vidět jsou morčáci malí, kaholky, nějací roháči a samice ostralky. Od auta prohlížím ještě husy na Mušovské zdrži. Jsou mezi nimi vidět další dva žluté límce, bohužel strašně daleko. Ani nevím, jaký druh je nese. Husy se ale po chvíli zvedají. Část jich míří k vodnímu oku, ale většina letí do polí. Ještě jednou se vracím k přepadu, ale nic moc sem nepřibývá. Frčíme dál.
Zaznamenávám siluety husích těl v polích směrem na Dolní Dunajovice. Zasněženou polní cestou se dostávám až k nim. Část je jich proti slunci, část po slunci, ale za terénní vlnou. Zjišťuji, že v té části proti slunci v bočním světle svítí dva žluté límce. Musím se o ně pokusit. Pomalu objíždím husy širokým obloukem dokola. Pole je tu zvlněné a tak vidím vždy jen část z nich. Při jednom ze zastavení zaznamenávám bernešku rudokrkou. Přejíždím ještě kus dál. Jsem tu kryt jinou terénní vlnou. Několik set metrů jdu opatrně polem a pak jen vystrkuji hlavu, abych nakoukl, kde husy přesně jsou. Pasou se nedaleko. Slunce mám teď v zádech. Dokonce hřeje. Je nádherné počasí. Občas se od strouhy ozve strnad rákosní, jindy kvíčaly. Cestou sem jsem na třech místech potkal mohutné ondatry. Husy jsou krásně vidět, ale límce nenacházím. Po půlhodině pozorování měním úhel a radostně límce konečně zaznamenávám. Mají je husy tundrové a vcelku snadno je i v tom tetelícím se vzduchu odečítám (podle databáze geese.org jde o pár límcovaný v prosinci 2009 v Nizozemsku, takhle na jihu ještě pozorovány nebyly). Paráda, tady mám splněno. Od auta pak vidím, že hejno zvedá orel mořský. Ta moje část hus čítala asi 3 tisíce ptáků, ale ta první část je dobře třikrát početnější. Hrubým odhadem je tu tedy 12000 hus – převážně běločelých, tundrových jsou asi tři stovky a padesátka hus velkých. Husy se přeskupují, část jich letí k nádržím, ale zbytek zase sedá do pole. Cestou se mi nabízí pěkný výhled na část hejna, kterou jsem ještě neprohlížel. A udělal jsem dobře, že jsem zastavil. Nejprve nacházím dvojici bernešek bělolících a na druhém konci zase rudokrkčku. Doplňkem je samice pilicha. Co chtít víc od krátkého mrazivého dopoledne pod Pálavou? Čtyři límce, tři bernešky, skřivani, hoholka... Bylo to super. Cestou zpět hledím na zástupy lidí pochodujících po ledu k Mušovskému kostelíku, poslouchám swing v rádiu a pod Pohořelicemi se se mnou loučí káně rousná.


Jedna ze čtyř lindušek lučních (Anthus pratensis) na hnojišti v polích.


Dokladovka bernešky rudokrké (Branta ruficollis) v hejnu severských husí.


14.- 15.1.2017: Dva dny v polích
Sobota 14. ledna:
Nekonečné lány polí na Vyškovsku přikryl sníh, keře a stromy v remízcích a podél mezí jsou bez listí, sníh je plný stop zvěře a krajina je náhle přehledná a čitelná jako list papíru. Nechce se mi nikam k nádržím prohlížet kachny a hledat severské hosty, nechce se mi ani do polí pod Pálavou, protože husy díky vydatné sněhové nadílce nejspíš odlétly kousek dál k jihu, chci hledat odlehlá místa kolem Vyškova, chci objevovat tajemství, na která mi v létě nezbývá čas.
Přidává se ke mně malý Franta. Ranní modrá obloha se postupně schovává za oblačností, ze které občas mírně sněží. Projíždíme Vyškov směrem k letišti, ale před ním odbočujeme vlevo, parkujeme u průmyslového areálu a jdeme se projít ke strouze, která má na mapě jméno Marchanka. Fana běhá po zasněženém poli jako šílenec, já koukám po keřích a stopách. Zajíci, lišky, srnčí, jinak ticho. Jdeme k malému rybníčku, který je teď vypuštěný. Kolem prolétne osamělá volavka popelavá a asi dvakrát se k nám přiblíží káně hledající potravu. Na rybníček navazuje kousek rákosí a orobince a v jeho zadní části je vyvýšený ostrůvek, za kterým odpočívají tři kusy srnčího. Na stromech se objevuje dvojice koňader. Docela by mě zajímalo, co bych tu v létě našel za ptáky. Fana dělá šipky do sněhu, plazí se jím, užívá si toho, že není mokrý a rozbředlý. Kousek od auta je jakási rekultivovaná skládka. Právě nad ní prolétá káně rousná a v keřích sedí několik strnadů obecných. Ten kousek procházky nám zabral více než hodinu. Dokázal bych si ale představit, že se přes ty zasněžené pláně pustím dál a dál a potkal bych jen občasnou postavičku na běžkách a jinak jen stopy a zvěř.
Vracíme se do Vyškova, pak ho směrem k východu opouštíme, projíždíme Topolany a za dálnicí nás nutí zastavit poštolka sedící na poli kousek od silnice. Není vůbec plachá a nechává nás pořídit pár pěkných záběrů. Je tu i rákosem zarostlý terénní deprese. V keřích poskakují stehlící, v aleji stromů lemujících silnici kvíčaly a co chvíli je vidět káně nebo straka. I tady by se dalo v létě projít po okolí.
Teď už nás čekají známé končiny. Ještě před Prusy totiž odbočujeme vpravo na úzkou asfaltku která se kroutí mezi poli, míjí moje odchytové místo a po čtyřech kilometrech ústí na silnici ze Zouvalky do Vyškova. Teď už je zataženo a fouká čerstvý vítr. Cesta je místy zavátá, místy je na ní sníh uježděn do zledovatělé vrstvy. Fanu nutím se zout, protože má nohy zmrzlé a v botách kusy sněhu. Nohy si natahuje k proudu teplého vzduchu vydechovaného z palubní desky, popíjí matonku s příchutí a ledovou tříští a je spokojený. Všude jsou vidět káně, sedí na keřích, podél mezí, na poli, krouží vzduchem, plachtí. Jsou jich desítky. Kromě nich jsou vidět straky a několik desítek kvíčal, které se zdržují kolem asfaltky s roztátým sněhem. Snad tu zahánějí žízeň, i když se mi zdá, že sníh roztál díky posypu soli. Občas vyběhnu krátce ven a prohlížím okolí. Jazyky sněhu se ve větru plazí přes cestu. Moje odchytové místo teď vypadá úplně jinak než v létě. V závěru cesty musíme zrychlit, abychom projeli vyšší vrstvu sněhu. Jsem ale nadšený. Káně jsme pozorovali několikrát z bezprostřední blízkosti, auto nás neminulo ani jedno. Ztracený kraj uprostřed polí, přesně tak jsem si to představoval.


Plachá poštolka obecná (Falco tinnunculus) na kraji Topolan.
Neděle 15. ledna:
Včerejší projížďka po ztracených cestách mezi zasněženými pláněmi mě nadchla. Rodinka se po ránu přesunuje s bruslemi na zamrzlý rybník a já mám dopoledne pro sebe. Obloha je chvíli zatažená a chvíli svítí slunce, teplota se drží jen nějaké dva stupínky pod nulou. Beru si výbavičku a jedu tam, kde jsem včera skončil, k Zouvalce.
Projíždím sněhovými návějemi kolem svého odchytového stanoviště a zastavuji na druhé straně zdejšího sedla. Obloha se právě čistí a sněhové pláně bíle jiskří. V polích jsou vidět káně, dva krkavci a kolem prolétá poštolka a několik strak. Vítr je sice mírný, ale ledový, a když si měním na poli objektiv, abych si cvaknul okolní krajinku, pěkně mi křehnou prsty. Na sever leží hluboko pode mnou Vyškov a na jih Zouvalka. Jsem tu ve výšce nějakých 330 m s výhledem desítky kilometrů po okolí.
Sjíždím kousek níž a zastavuji u lesíka sousedícího se svahem zarostlým vysokou uschlou trávou s výsadbou nějakých stromků. Slunce svítí. Jsem tu v závětří. Z keřů a snad i bývalého sadu pod skupinou jehličnanů se ozývá zpěv čížků. Živí se na šiškách olší. V podrostu poskakují kosi a kousek ode mě křičí strakapoud. Kousek od čížků je několik stehlíků a odněkud se nade mnou objevuje volavka popelavá. Když vylezu na asfaltku, pokřikuje na poli kousek ode mě skupina kvíčal, ozývá se varování strak a z mezí zarostlých pruhy keřů vzlétají další káně.
Opět sjíždím kousek níž. Pod sebou mám rákosem zarostlou strouhu Lukového potoka a proti sobě teď v několika patrech pruhy křovin na mezích. Nad nimi ční bílé temeno pole, na kterém polehává srnčí. Zkouším je počítat, nacházím další a další kusy a dobírám se čísla 120. To je solidní stádo. Jdu se projít dolů k potoku a když se pak vracím k autu, chystám stativák a prohlížím okolí. Z jednoho místa je vidět 24 kání, 6 poštolek a 2 krkavci.
Přejíždím hlavní silnici a pokračuji úzkou asfaltkou k Trpince. Zastavuje mě brána zemědělského družstva. Za plotem jsou dvě nebo tři jabloně nazdobené šesti desítkami načechraných těl hrdliček zahradních.
Projíždím Boškůvky, míjím Moravské Málkovice a pomalou jízdou mířím k severu. Zdejší silničky jsou prázdné, jen kání stále přibývá. Mezi Rybníčkem a Medovicemi je další opuštěná silnička s velkým hnojištěm. S překvapením pozoruji káni odnášející dál do pole mrtvou straku. Její práce to asi nebyla, ale pochutnává si na jejích zbytcích. S dalekohledem procházím po zasněžené asfaltce a v duchu si představuji, kolik zajímavých druhů se musí i v zimě vyskytovat v okolní krajině. Jen o nich nevíme, protože zhusta navštěvujeme stále ty stejné osvědčené lokality. I tady bych si dokázal představit skřivany ouškaté nebo sněhule. Vracím se k autu a pokračuji k dálnici, podél které vede obslužná komunikace. Směrem k Vyškovu po ní jedu sám. Prohlížím náspy dálničního tělesa, sleduji fleky ornice s odvátým sněhem – kosi, mlynaříci, káně, poštolky, další dva krkavci, kvíčaly a poštolky. I tak je to pro mě po novém roce zase všechno nové. Chvíli jedu podél biokoridoru stáčejícího se k Zouvalce, kde jsem koncem léta chytal. Už se na to zase těším.


Kání lesních (Buteo buteo) jsou v polích desítky.


8.1.2017: Dokonalé dopoledne na Tovačovsku
Po včerejším ultramrazivém dni je dnes venku přece jen mnohem přijatelněji, zvláště když panuje téměř bezvětří a na blankytně modré obloze se usmívá sluníčko. Za takových podmínek vůbec nevadí, že je stále deset pod nulou. Sníh bíle září a nebe šněrují bílé proužky po letadlech. Chvilku po deváté sedám do Molendy spolu s Pavčou a Jindrou Jalůvkovými. Včera jsme se u vína domluvili, že bychom spolu mohli vyrazit na strnada malinkého a k tovačovským štěrkovnám. Uvidíme, jestli budeme mít štěstí.
Čas máme skvělý. U Citova parkujeme v 9:45 a strnad malinký se obvykle objevuje s úderem desáté. Už tam na něj čeká chlapík s foťákem. S dalekohledy se rozestavujeme podél polní cesty a pozorně sledujeme okolí. Nad námi přeletuje poštolka, odněkud sem zaznívá štěbetání vrabců a z blízkého lesa píská brhlík. Je krásně, slunce se nám opírá do zad a lehce hřeje. K okraji cesty slétá dvojice pěnkav. Těsně před desátou zaznamenávám opakovaný ostrý hvizd. Vzápětí usedá do koruny blízkého stromku malý opeřenec. Je to on! Moji dva parťáci ho během chvilky mají v zorném poli také. Strnad slétá níž na keř a pak až na zem do zasněžených zbytků suché trávy. Tady začíná sbírat potravu. Jdu do dřepu a zkouším pořídit nějaký ten dokumentační snímek. To už se přibližuje i fotograf. Strnad se pohybuje jen na poměrně malém plácku, sezobává semínka a kontroluje okolí. Je klidný. Podmínky k pozorování jsou perfektní a strnad je tak vstřícný, že se před námi předvádí celých dvacet minut. Pak vzlétá opět do koruny stromu, zde si čistí zobák a po chvíli odlétá do blízkého lesíka. Jsem nadšený a absolutně spokojený. V takovou pohodu jsem vůbec nedoufal.
Přes Tovačov frčíme k obrovské štěrkovně u Annína. Zprvu se zdá být celá pod zasněženým ledem, ale přibližně v polovině její délky nacházíme u západního břehu malé nezamrzlé oko plné labutí a lysek. Labutí je tu 65 a lysek dobře tři stovky. Občas se mezi jejich těly mihne potápějící se chocholačka, samice hohola a tři odpočívající poláci velcí. Dokonalé pozorování jen z několika desítek metrů.
Pokračujeme k Troubkám. Na poli vedle silnice postávají ve dvou skupinkách přibližně tři desítky volavek popelavých a jedna volavka bílá. Trubeckou pískovnu máme trochu víc proti slunci. Nedaleko břehu se naštěstí zřetelně předvádí lovící potáplice severní. Potkáváme tu také manžele Svobodovi, se kterými o chvíli později přejíždíme k pozorovatelně. Na Bečvě se pod břehem kousek od místa, kde parkujeme, shromáždilo deset potápek malých. Od pozorovatelny je to sice k nezamrzlé části s ptáky dost daleko, ale ti jsou po slunci krásně čitelní. Je tu klid, panuje bezvětří a slunce hřeje. Absolutní pohoda. Mezi kachnami se kratičce objevuje turpan hnědý. V jeho blízkosti zlatě září čelo samce hvízdáká. Až u Troubek jsou vidět desítky hoholů a morčáků velkých. Na ledě sedí 150 velkých racků a padesátka racků bouřních. Po hodince příjemného postávání kolem stativáků se loučíme se Svobodovými a vracíme se do Pístovic. Dnes to vyšlo na jedničku!


Z těch desítek za sebou nasekaných fotek nakonec vyšla až ta předposlední - strnad malinký (Emberiza pusilla).
PROJEKTY

HLEDÁNÍ
ROBERT DOLEŽAL

icq: 21 453 294
skype: robert.dolezal
e-mail: dodin @ post.cz
web: www.birdwatcher.cz

TOPlist Birding Top 500 Counter